Sejdu dolů do kuchyně, kde už máma nachystala moji oblíbenou snídani. Každé ráno bývá v práci, ale dnes tomu tak není. A já cítím, že to do dnešního dne docela zapadá. Posnídám, obleču se a snad poprvé od mateřské školky jsem hotov tak brzo, že na autobus nemusím utíkat. Vezmu si klíče a vyrážím na moji životní zkoušku.

Když vyjdu z domu, překrásná zasněžená krajina mi vyrazí dech. Stále padají vločky a sníh křupe po každém mém kroku. S pocitem, že takovou zimu jsem v Praze ještě nezažil, kráčím na zastávku. Autobus mi přijíždí přesně do kroku. Sedám si a cesta ubíhá neuvěřitelně rychle. Co nevidět jsem v Dejvicích a poprvé za svůj život se dostávám hned do první „stosedmičky“. Ostatně na nástupišti jsem skoro sám. Cestou přes přední dveře k sedadlu mě vřele pan řidič pozdraví a prohodí něco ve smyslu, jak je to ale krásný den. Cesta utekla a já jsem dojel na Suchdol v rekordně krátkém čase.

Ve dveřích učebny už mě čeká pedagog a přeje mi krásné ráno. Žádné čekaní a vcházím hned na ústní zkoušku. Takhle jsem toho, po celý semestr „morouse“, nikdy nezažil. Chvíli si povídáme a pak mi jen tak mimoděk položí banální otázku, na kterou ani nevím jak, odpovídám fundovaně celými větami. Ani mne moji myšlenku nenechá dopovědět a pronese: „Pane kolego, kdyby všichni studenti byli takoví, jako Vy.“ Prohodíme ještě pár slov o jeho manželce a vzápětí mi zapisuje do indexu moji první výbornou za dobu mého studia. Vycházím ze dveří a na tváři vyloudím lehce nechápavý úsměv.

Protože mě čeká ještě jedna nepříjemná zkouška, hledám volné místo a sedám si mezi pár ostatních studentů ke stolku a snažím se doučit, co se dá. Když po chvíli ke mně přistoupí nádherná dívka. V duchu si říkám, že asi potřebuje půjčit volnou židli. K mému překvapení si přisedla a nenuceně pronesla, co se to učím. Překvapivě nekoktám jako obvykle a nakonec si vyžádá moje telefonní číslo. Krátce ještě popovídáme a domlouváme se na zítřejší kávu.

To už ale pomalu nastává čas mojí neobávanější zkoušky. Můj šestý a poslední pokus. Přicházím k snad neobávanějšímu profesorovi na škole. Jeho obliba pohrát si se studentovou duší je přímo zdrcující. Když mě vyzve, abych vzal místo, jako bych slyšel jeho ďábelský smích. Pokládá mi otázku a já začínám mluvit. Chvíli tahám rozumy až z paty, když najednou se stalo něco, co si neumím vysvětlit. Profesor se na mě nečekaně lidsky podívá, nakloní se ke mně a podá mi kapesník. „Pane kolego, krvácíte,“ pronese hlubokým hlasem. Přitočím se k zrcadlu a opravdu, krvácí mi z nosu. Když se vrátím z toalety, už tam na mě netrpělivě čeká. Moje odevzdaná tvář nečeká nic dobrého. Nadechuji se k poslednímu pokusu zachránit situaci, ale on mi podává index se slovy, jak je rád, že už mě tu nikdy neuvidí. Venku otvírám index a nevěřím. Za tři… Sice mám něco za sebou, ale jakoby se mi do očí hnaly slzy. Na zázraky jsem nikdy nevěřil, ale dnešní den mojí jistotou otřásl.

Odjíždím domů a hlavou se mi honí, co se to vlastně dnes od rána děje. Cestou mi dochází SMS od té krásné dívky. Prý to bylo dnes moc fajn a těší se na zítřek. Je už pozdě večer a já dorážím domů. Napouštím vanu a na nic nemyslím. Pak si sedám na postel a ještě než ulehnu, otvírám Facebook. Čtu kamarádův nadšený status: „Céčko se v letním semestru znovu otevře, legenda pokračuje!“ Když se ho chystám okomentovat, najednou… Probouzí mě kamarádka a nadšeně mi ukazuje fotky, co jsem zase večer vyváděl. Začínám opět pomalu vnímat tvrdou každodenní realitu. Teď už zbývá jen pár desítek hodin do konce roku a to všechno, co se dnes stalo, byl jen sen. Sen o dni, kterých snad bude, ten následující rok, co nejvíc…