Boj o třetí místo tentokrát nepřilákal do Tipsport arény takový počet fanoušků jako na semifinále. I přesto ale o sobě daly oba tábory během utkání vědět. Velká část fanoušků ČZU přišla v zeleno-žlutých šálách, naproti tomu tábor fanoušků našeho soupeře se sladil do modré barvy, a vysloužil si tak, stejně jako jejich hokejisté, přezdívku Šmoulové.

O osudu utkání rozhodla už první třetina, ve které padly všechny tři branky. Skóre zpočátku opatrného utkání mohl otevřít ve 4. minutě Sovík, ale svůj sólový nájezd neproměnil. O dvě minuty později putoval na trestnou lavici Doskočil z ČVUT. Výhodu přesilové hry jsme využít nedokázali a naopak inkasovali laciný gól. Po ztrátě puku se backhandem prosadil Tomáš Babka.

Další minuty se hra odehrávala převážně v našem obranném pásmu, z čehož pramenila dvě po sobě jdoucí vyloučení. Obě oslabení jsme dokázali ubránit. V tu dobu už na střídačce nervózně popocházel trenér Igor Miklík a důrazně předával svým svěřencům pokyny. V 18. minutě pak naši hráči nechali trestuhodně moc prostoru Žilíkovi, který sice ještě zakončit nedokázal, ale přesná dorážka Babky znamenala v tu chvíli naše dvougólové manko.

Když už se zdálo, že půjdeme do kabiny za stavu 0:2, rozjel se Robert Sovík a přesnou střelou mezi betony šest vteřin před koncem snížil na rozdíl jedné branky. Po gólu se tribuna fanoušků ČZU konečně pořádně probudila.

Zbytek utkání se potom po většinu času proměnil v souboj skvěle chytajícího Vojtěcha Vokatého se střelci ČVUT. Ve druhé třetině předvedl několik precizních zákroků, díky kterým jsme stále mohli myslet na zvrat v utkání. V tu dobu už se po tribunách zemědělců nesl škodolibý pokřik „Šmouly z ledu“ v narážce na modré dresy soupeře.

Když už jsme se během prostřední části dostali do šance, vinou nepřesností jsme ji nedokázali dotáhnout do konce. Tak jako v 15. minutě při úniku dva na jednoho.

Třetí třetina se nesla ve znamení našeho platonického tlaku. Naši hráči nebyli za celý zápas dostatečně důrazní a nepovedlo se jim dostat soupeře pod soustavnější tlak. Nedůraz v obraně tak opět dával šanci vyniknout brankáři Vokatému, který byl nakonec po zásluze vyhlášen hráčem utkání.

V posledních minutách si už ČVUT náskok hlídalo, a pokud mělo možnost, vyrazilo do nebezpečného protiútoku. A protože se nám ani v závěrečné hře bez brankáře nepodařilo vyrovnat, obsadili jsme v prvním ročníku Hokejové bitvy 4. místo.

Nedlouho po utkání o bronz se ve finále utkaly týmy UK a VŠE. Začátek obstaral rektor UK hláškou: "Slovy prezidenta. Ahoj paraziti, zdraví vás parazit".

V zápase Univerzita Karlova nenechala nic náhodě, průběhu celého utkání jasně dominovala. V polovině utkání hru okořenil pěstní souboj, který museli roztrhnou až rozhodčí. Po šedesáti minutách se UK radovala z vítězství 5:1 a brala tak zasloužené  celkového vítězství.

Premiérový ročník ukázal, že univerzitní Hokejová bitva je zatím jen velkou show pro diváky. Samotný hokej jako by byl trochu na druhé koleji. Většina fanoušků přišla podpořit svou školu a především se pobavit, než sledovat hokej. Tomu bohužel odpovídala i samotná atmosféra, která nebyla příliš bouřlivá.

Třeba se ale jednou alespoň přiblížíme tradici, která panuje v Severní Americe. Univerzitní týmy tam hrají vlastní ligovou soutěž, která plní stadiony. Tamní liga dokonce drží primát v absolutním počtu diváků na hokejovém utkání. Zápas mezi celky Wolverines a Spartans sledovalo přes 113 tisíc diváků.

Jako všechno, je to především otázka peněz. Těch ale nemá nazbyt ani náš vrcholový hokej, natož univerzitní. Tak uvidíme, kam bude Hokejová bitva směřovat v dalších letech…

Výsledky Hokejové bitvy:

Fotogalerie