Registrace |  Přihlášení
nahoru
home
¬ Sport

OŠTĚPAŘ JAKUB VADLEJCH: Všechny výsledky si rád vydřu

13. Srpen, 2017
Úvodní obrázek
Ve včerejších hodinách to před televizními obrazovkami vřelo napětím. Palce i pěsti byly otlačené. Finále v hodu oštěpem drželo všechny fanoušky napjaté jako špagát. Náš student a světová špička JAKUB VADLEJCH hodil svým druhým hodem krásných 89,73 m a poškočil na krásné druhé místo na MS v atletice v Londýně!

Jakub Vadlejch 

Přinášíme vám rozhovor, který byl součástí Papírové verze iZUN v roce 2017.

 

Jako malý kluk jezdil prstem po mapě a hrál si na zeměpisce, později se zamiloval do práce se dřevem, nakonec ale jeho srdce získala atletika. Kuba Vadlejch je v současné době nejúspěšnější oštěpař, účastník dvou LOH a král prestižního atletického seriálu Diamond League a novopečený VICEMISTR světa z LONDÝNA.

 

 

 

Kubo, pro představu čtenářů, jak asi vypadá tréninkový plán vítěze Diamantové ligy?

 Jde o to, v jakém ročním období. Teď máme volno po sezoně. Začínáme většinou v říjnu/listopadu, a to klasicky – objemovým tréninkem. Tělo si potřebuje zvyknout na obrovské tréninkové dávky. Postupně se přechází (asi v prosinci) na krátké tréninky, o to intenzivnější, takže z dlouhých běhů se přechází na stovky, padesátky. Všechno se měří. Skáčeme trojskoky, pětiskoky… Co se týče házení oštěpem, důraz je kladen na kvalitu. Když začínáme, hází se kuličkami různě těžkými, velkými, z různých materiálů, na oštěp se ani nesáhne. Rameno si musí zvyknout na rány, které bude dostávat. Teďka jsem docela rád, že oštěp nevidím.

V lednu se přechází na oštěp, leden/únor házíme na 30, 40 metrů. V únoru odlétáme do Afriky, kde se hody prodlužují (nebo by se měly prodlužovat). Zakončením je sezona. Měli bychom být maximálně připraveni na krátkodobý, intenzivní výkon.

Ušní známka zpovídaného

Jméno: Jakub Vadlejch

Povolání: Profesionální oštěpař a student PEF ČZU

Krátký životopis:
Kuba patří mezi nejlepší oštěpaře nejen v ČR, ale i na světovém žebříčku. Pravidelně se pohybuje na předních příčkách. Jeho největší úspěchy z poslední doby je vítězství Diamantové ligy a nově i 2. místo na MS v atletice v Londýně.

Počítal jsi někdy, kolikrát za sezonu hodíš oštěpem?

 Budou to stovky, možná spíš tisíce hodů.

Jak probíhá oštěpařský trénink? Prostě se rozcvičíš a házíš?

 Klasický trénink začíná rozklusem, protažením, začínáme házet z místa, z kroku, ze dvou, ze tří... Ten trénink je opravdu pouze oštěpařský. Trénujeme dvoufázově celý rok. Na rozdíl od doby, kdy jsem ještě byl na gymplu a nebyl čas. Trénoval jsem jen odpoledne – čtyřhodinové tréninky, které se skládaly z různých fází. Nejdřív se běhaly kopce, potom posilovna a nakonec se házelo.

Za úspěchem a vůbec za sportem se skrývají tři slova – pot, slzy a krev. Nastala někdy krize?

Ano. V 15 jsem začal házet, do 19 jsem se skokově zlepšoval, každý rok třeba o deset metrů a v 19 jsem hodil světový rekord (pro kategorii muži 19 let, pozn. red.), nejdál v historii nového oštěpu. Všichni mě prorokovali, že to bude neskutečné, budu házet 100 m, nebo minimálně 90 m.“ Bohužel přišlo zranění a já jsem si uvědomil, že nejsem nesmrtelný člověk, který se bude do nekonečna zlepšovat. Nemohl jsem odhodit bez bolesti. Mety se snížily, bolest se zvýšila. Měl jsem problémy s levým kotníkem – odhodovým. To je zlé zranění, protože veškerá energie z rozběhu se v jeden moment dostává do levé nohy a potom pravé ruky. Můj levý kotník byl v takovém stavu, že jsem chtěl odhodit a celou nohou mi projela bolest, která úplně zastavila pohyb. Vůbec jsem nevěděl, co s tím, a myšlenky jsem měl různé. Pomohli mi mí nejbližší, lidé kolem mě, kteří mě drželi. Byl jsem zvyklý jen na vítězství a najednou nepřicházela. Když jsem v roce 2014 dal kotník do kupy, začal jsem se zase zlepšovat a myslím, že takový stěžejní bod byl navštívení psycholožky. Ta spojila fyzičku s mentální částí.

 

 Jakub Vadlejch

 

Cítíš ještě někdy zranění?


Už ne, musím zaklepat!

 

 

Máš za sebou dvě olympiády, dokázal bys je porovnat?

 V roce 2012 jsem závodil už se zraněním a před olympiádou jsem nedělal nic jiného, než že jsem chodil po doktorech a po injekcích. Vůbec jsem neměl chuť házet. Vím, že je to špatné říct, že se na svátek sportu netěšíte, ale cítil jsem, že nepředvedu žádný výkon. Nakonec jsem byl překvapený, že jsem hodil 77,5 m, protože na tréninku jsem házel 60 m. Z pohledu sportovce jsem si Londýn moc neužil, ale z pohledu organizace a logistiky šlo o lepší olympiádu. Přece jen - Rio je jiné než Londýn. Byly tam vidět chudinské čtvrti a obrovské rozdíly mezi nižší a vyšší společenskou vrstvou. Prakticky neexistuje střední vrstva jako v Evropě. Lidé buď nemají nic, nebo vše ovládají.

Kdybych měl srovnat, Rio jsem si z hlediska výkonu užil. Olympijská vesnička je jako město ve městě, nic nám nechybí, máme zdravotnická zařízení, maximální sportovní vyžití…

 

Školu dělám hrozně rád, protože zaměstnává mozek. Nedokážu si představit – a prakticky ani nemám – volnou hlavu.

 

 

Byl v olympijské vesničce mezi sportovci cítit strach?

Vím, že se před olympiádou propírala Zika. Podle mě je to obrovský mediální šum. Vůbec jsem se nebál. Četl jsem, že virus Zika existoval od 80. let, ale až teď – v souvislosti s olympiádou – se to začalo řešit. Větší pravděpodobnost byla, že nás na ulici zastřelí gang, než že se nakazíme.

A co atmosféra a diváci?

To je v médiích velmi málo zmiňováno. Lidé v Riu nechodili. Oštěpaři vždy závodí na olympijském stadionu, což by měl být největší stadion s nejvyšší návštěvností. V Londýně bylo na dopoledních programech cca 80 000 lidí. Tady na ODPOLEDNÍM max. 30 000. Celý stadion v Riu byl projektován „jen“ na 60 000. Souvisí to i s tím, kde je Rio situované. Když byla olympiáda v Evropě, přijelo se podívat více lidí ze zahraničí.

Kde mají nejhezčí sportovkyně?

Já si myslím, že Slovensko. Já mám Slovenku... (smích) A vím, že se také o Estonkách říká, že jsou pěkné.

V Riu to bylo osmé místo a o pár týdnů později vítězství v Diamantové lize. Mrzelo Tě, že se ten úžasný výsledek dostavil se zpožděním?

Opravdu to zamrzelo. Po závodě v Riu jsem věděl, že jsem do toho dal všechno. Ten závod mi nesedl, necítil jsem ho. Je to stav, kdy člověk odhodí, myslí si, že je to dobrý hod, a neletí to. Je třeba se z toho poučit.

Vítěz závodu Diamantové ligy si podle médií odnese asi 10 000 dolarů + jsou tu odměny za celkové vítězství. Jak s penězi nakládáš?

V atletice se nedá moc vydělat. Když je člověk úspěšný v Diamantové lize, je to v pohodě.Za každý závod v Diamantové lize je za vítězství 10 000 dolarů. A já šetřím. Život v Praze není z levnějších, takže nerozhazuji. Ale samozřejmě i já jsem člověk, který si udělá radost nějakými maličkostmi.

Co se týče výdajů na sport, to platí sponzoři?

Přesně tak. Dobří atleti mají sponzory přes oblečení. Když jsou hodně dobří, tak i peněžní sponzoring. A závody platí pořadatelé. Oni si nás zvou na závod, takže hotel, dopravu platí oni. (Na rozdíl od tenistů. Tenisté si platí všechno sami.) Soustředění nám platí zaměstnavatel – v mém případě Dukla.

Myslíš si, že do atletiky proudí málo peněz?

Vše je o zajímavosti, sledovanosti. Fotbal sleduje hodně lidí. Značky jsou vidět. Chápu, že je nezajímavé, když kamera ukáže dva hody oštěpem. Člověk sklopí hlavu a odchází od obrazovky. Mnohokrát jsem to slyšel. Bohužel, takto je laťka nastavená. Kamera snímá spíš běh, protože na panelech u dráhy jsou značky, na které bude v průběhu závodu víc vidět… Přesto si myslím, že to není tak špatné jako u některých menších sportů.

 

Vrcholový sport je extrémně náročný na psychiku a snad každý sportovec má svou psycholožku. V čem Ti nejvíce pomáhá? Uklidnění?

Lidé si říkají, že jde pořád o stejný pohyb. Uděláme ho stokrát v tréninku, tak proč by to mělo být při závodu jiné? Je to jiné v tom, že v závodě jde člověk na rozběh a musí se oprostit od vřískajících lidí. V hlavě jsou mechanismy stejně jako v těle. Psycholog se je snaží rozluštit a poopravit je.

 Jakub Vadlejch

 

Jak vidíš svůj další postup v kariéře? Budeš usilovat o světový rekord?

 Každý chce hodit co nejdál. Už když jsem házel 40 m, tak jsem snil, že budu házet 90 m.  Ačkoliv hodím 88 m a nezdá se to daleko, tak je to pořád rozdíl jedné třídy – jiný hod, jiná rychlost. A jelikož jsem na oštěpaře docela mladý, tak bych chtěl pokračovat dál a dál.

Když házíš oštěpem, máš takový unikátní pohyb dlaně. Víš o něm, je to nějaký pozůstatek z tanečních?

To je technická záležitost. My tím tzv. zavíráme hod. Je velká chyba, když po odhodu ruka směřuje k zemi. Jakmile se ruka (a tedy i dlaň) zavře, je technika hodu lepší.

Dokázal bys hodit i levou rukou?

Hodně málo. Nejsem ten typ, který dohodí daleko oběma rukama.

Když putuješ ze země do země, vnímáš ještě nějaké kulturní rozdíly? Zažil jsi někdy po odletu nebo při návratu kulturní šok?

Ani ne. Vnímám spíš časová pásma. Letos jsem si udělal osobák. Jeden víkend v Tokyu a za deset dní nad San Franciscem. Rozdíl 16 hodin. A to už člověk neví, čí je. Celý den je jinak.

Dříve jsi hodně hrával florbal – než nad ním zvítězila atletika – zahraješ si ještě někdy?

Nedávno jsem nad tím přemýšlel, že už jsem dlouho nehrál.

ČZU se pyšní tím, že jsi její student. Jak jsi na tom se studiem?

 Prachbídně. Jsem tzv. věčný student, studuji 6. rokem bakaláře. Náš trenér je docela maximalista a puntičkář. Trénujeme dvoufázově celý rok a jsme pořád na soustředění.  Člověk se samozřejmě donutí, ale hlava nebere tolik, jako když je „v klídku“.  Rád bych bakaláře letos dokončil. Ale nechci zůstat jen u bakaláře.  Závodit bych chtěl ještě deset let, takže to ještě na nějakou dobu vypadá. (smích) Ale školu dělám hrozně rád, protože zaměstnává mozek. Nedokážu si představit – a prakticky ani nemám – volnou hlavu.

Probíhá výuka formou samostudia? Nebo navštěvuješ konzultační hodiny?

Snažím se o konzultace, ale převažuje samostudium.

 

Všechny výsledky si rád vydřu, jako ve sportu!

 

Už máš téma BP?

 Mám, ale nepamatuju si. (smích) Souvisí s kávou. Preference spotřebitele při nákupu atd.

Nechybí Ti každodenní docházka? Nelituješ, že neprožíváš typický studentský život?

Občas si říkám, že to mělo něco do sebe, že mě to bavívalo. Řád dne byl trochu jiný a před zkouškami mi pravidelná docházka chybí. Člověk si vše dohledává sám, nemá zpětnou vazbu. I teď mám řád, nevstávám každý den v deset. A i když jsme „úplně rozsekaní“, tak na trénink prostě jdeme, ale je to něco odlišného.

Myslíš si, že nad Tebou u zkoušky někdy přimhouřili oko?

 Doufám, že ne. Radši si výsledek vydřu, jako ve sportu.

Jak vidíš své budoucí povolání?

 Zatím bych chtěl 10 let pokračovat v profesionálním sportu. A peníze, které vydělám, bych chtěl investovat. Například zakoupit byt(y). Myslím si, že pasivní příjem je důležitý. Jsou to peníze bokem, které nejsou závislé na práci...

A potom kavárna. Asi by to nebylo příliš výdělečné povolání a ani nevím, jestli bych tam sám pracoval… Mám kamaráda, který by se mi o ni staral. Známe se z gymplu a je to bedna, má skvělé nápady. Věřím, že ho v budoucnu něco napadne, já do toho zainvestuji a budou z nás společníci.

 

Pohled redaktora

Rozhovor s naší oštěpařskou jedničkou mě ohromil. Kuba působí velice skromně až nesměle a snadno tak boří mýty o nafoukaných olympionicích. Dal nám nahlédnout do oštěpařského zákulisí i za oponu svého „neatletického života“. Značně mě překvapil jeho vřelý vztah k Šumavě a Karlu Klostermannovi, neméně pak jeho všeobecný rozhled a nadšení pro studium. Jsem velmi ráda, že jsem se mohla setkat s dalším výborným sportovcem a zprostředkovat tento rozhovor pro iZUN.

Kdy se z kávového pijana stal kávový milovník?

 Už je to pár let zpátky. Před třemi, čtyřmi lety jsem si koupil profi pákový kávovar a od té doby jsem se do toho zakousl. Využívám mnoho alternativ na přípravu kávy: aeropress, french press, moka konvičku… Objevuji různé chutě. Po světě kupuji kávu a zakládám si obaly, abych věděl, co jsem kdy zkusil.

Když před Tebe postavím pivo a kávu, vyhraje káva?

To pozor! Pivo mám taky rád! Záleží na příležitosti.

Když se zadaří a získáš trochu volného času, jak s ním naložíš?

Navštívím nějakou kavárnu, a když mám delší dobu, tak jedu na chalupu u Strakonic a starám se o ni. Tam je práce habaděj. Vypnu hlavu, a ač se to nezdá, manuální práce se stává odpočinkem.

Ze Strakonic je to okolo 50 km do srdce Šumavy. Máš rád Šumavu?

Hrozně moc! Šumava je srdeční záležitost. Okolí Kvildy, Vydra, Modrava, Srní... Všechno jsem to sjezdil na kole. Mám ji moc rád.

Na závěr nás čeká naše tradiční otázka: Jaký je Tvůj názor na klecový chov drůbeže?

Neuznávám ho. Doba si ho ale bohužel zkrátka žádá.

 







 

Komentáře

Máte přesnější informace? Podělte se s ostatními zemědělci :-)
Líbí se vám komentář, nebo není dobře nadojený? Ovidlujte jej! (= líbí)

Poslat nový komentář

Odpovězte prosím na otázku. Na velikosti písmen nezáleží.

Rubriky

Úvodní obrázek
Slavnostní otevření budovy CEMS II, tedy Centra ek...
Úvodní obrázek
Lidem, kteří se rozhodli během pátku 18.8. a...
Úvodní obrázek
  Přinášíme vám rozhovor, který byl součástí Papír...
Úvodní obrázek
V pátek se areál za vlakovým nádražím Švihov otevř...
Šéfredaktor
Za dobu, co jsem v iZUNu, prošly komentáře na naše...
Úvodní obrázek
5. díl povídky z kampusu, kde veškeré podobnosti s...