Olympionik na EFGčku

6. Leden, 2012

Studoval jste na naší univerzitě, případně jak jste se k nám dostal?

Na univerzitě jsem nestudoval. Mám vychozenou elektro–průmyslovku a po své hráčské kariéře jsem dlouhou dobu pracoval jako trenér z povolání, na ČSTV jsem dokonce dělal ústředního trenéra pro celý český volejbal, a letos už tomu budou dva roky, co jsem tady na zemědělce a řídím kolej EFG.

Jaká byla Vaše cesta k volejbalu?

Prošel jsem si všeobecnou sportovní přípravou „na dvorku“, která dnešním sportovcům tak trochu chybí. Ta zahrnovala snad vše, co se za mého mládí dalo dělat, a ve 14 letech jsem se pak definitivně rozhodl pro volejbal.

Co mělo na Vaši volbu ten největší vliv?

V roce 1966 se v Československu konalo MS a naše družstvo ho vyhrálo. Byl jsem přitom a strašně moc jsem chtěl být jako oni. Právě tahle zlatá generace mě asi nejvíce ovlivnila.

 

 

 

Máte nějaký nezapomenutelný studentský zážitek?

Určitě bych vyzdvihl situaci v roce 1968 a stávku, jež na škole probíhala v roce 1969. Tu dobu provázela nesmírně zvláštní atmosféra, kdy študáci i kantoři drželi tak zvláštně při sobě. Pro vysokoškoláky byly ruské tanky v ulicích obzvlášť impulzivní. Naše mládí a celá ta doba byla velmi drsná a nebezpečná.

Kterými oddíly jste ve Vaší hráčské kariéře prošel?

Začínal jsem hrát za Pragu Praha, dále extraliga za VŠ Praha a za policejní klub Rudá hvězda. Po odchodu z reprezentace jsem ještě dostal možnost hrát 5 let v Itálii za tamější oddíl Ravenna, kde se nám podařil postup do nejvyšší italské ligy.

 

 

 

 

Jak dlouho jste působil ve vrcholovém sportu jako hráč?

Dostal jsem jedinečnou šanci hrát se svými idoly, které jsem jako kluk obdivoval po vyhraném MS v roce 1966. Pak jsem byl členem reprezentace, a to v letech 1973—1983. S výběrem tehdejší ČSSR jsem měl možnost zúčastnit se OH, a to v Montrealu v roce 1976, kde jsme získali 5. místo, a o 4 roky později jsme byli osmí v Moskvě 1980. Na další OH nás už nepustil režim, a o medaile tak připravil mnoho sportovců. Mimo tyhle akce jsem ještě startoval na pěti ME.

Jak na olympijské hry vzpomínáte?

Každá olympiáda je zážitek a musím říci, že ta první dvojnásob. Z našich umístění jsme byli nejdříve zklamaní, ale zpětně si uvědomuji, že zopakovat či překonat tento výkon v kolektivním sportu je dnes kromě fotbalu a hokeje v říši snů. Mimochodem, OH v Moskvě byly pro naše volejbalisty poslední, do té doby jsme nikdy neprošli kvalifikačním sítem.

Máte z her nějaký speciální zážitek?

Oba podniky byly poznamenané blokádami, ať už ze strany USA nebo tehdejšího Sovětského svazu, a tak nás zaskočilo snad úplně všechno. Od obřích hal a stadionů, na něž jsme nebyli zvyklí, až po důkladné bezpečnostní prohlídky při vstupu do olympijské vesnice. Mnichovský masakr v roce 1972 přeci ještě nebyl zapomenut.

V jaké pozici jste na OH odjížděli?

Byli jsme v širším okruhu favoritů a tomu odpovídaly i naše výsledky. Určitě jsme tedy Československu ostudu neudělali, i když to tenkrát necinklo.

V roce 1989 jste se vrátil ze svého angažmá v Itálii a přišlo trenérství…

Prakticky ihned jsem začal trénovat ženský mančaft Slavie Praha a od roku 1994 do roku 1998 jsem působil jako hlavní trenér reprezentačního výběru žen. Získali jsme stříbrnou a bronzovou medaili na ME.

Vyzkoušel jste si také vedení mužského týmu?

Ano, v letech 2003—2005. Největší úspěch se dostavil v roce 2003, kdy jsme vyhráli Světovou ligu. Finálový zápas proti Španělsku, hraný v býčí aréně, sledovalo 14 tisíc lidí — člověku vstávaly chlupy na těle, no prostě nezapomenutelný zážitek! Poté jsme postoupili mezi čtyři nejlepší týmy světa. Byl to obrovský úspěch, protože tohle od nás nikdo nečekal. V roce 2004 se pak konal první ročník Evropské ligy, který se nám podařilo vyhrát.

Měl jste někdy chuť s Vaší prací, jak se říká, seknout? Ať už jako hráč či trenér?

Nevzpomínám si, že by se mi někdy něco takového stalo. Syndromy vyhoření po neúspěchu vždycky odešly rychle a místo nich se navrátila chuť do nové práce.

Jak se díváte na volejbal dnes?

Je určitě škoda, že naše domácí oddíly nedokážou zabránit odchodu vlastních kvalitních hráčů do zahraničí. Ale více mě mrzí fakt, že pomalu, ale jistě přestávají existovat univerzitní týmy. Studenti jsou na vrcholu sil a mají pro sport ideální podmínky. V těchto věcech byla doba mého mládí určitě dál. Ligám vládly univerzitní týmy a hráči nebyli jen tupými nástroji na vydělávání peněz.

 

A na závěr naše tradiční otázka. Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže?

Protože se celé mé příbuzenstvo pohybuje v zemědělství, tak se mi dnešní situace samozřejmě nelíbí, ale na druhou stranu rozumím důvodům, proč tomu tak je.

 

 

 

 

Rád bych na závěr poděkoval za příjemný a nesmírně zajímavý rozhovor a popřál hlavně pevné zdraví, hodně pracovních a osobních úspěchů.

 

Fotografie použité v článku pocházejí ze serverů: www.Sport.cz, www.iSport.Blesk.cz a www.fibv.ch.