S iZUNem v sedle, díl druhý

Za chvilku už si mě vezme do parády slečna Alena a ihned si mohu na vlastní kůži vyzkoušet, jak moc jsou ty rajtky upnuté. Sám se do nich totiž navlíkám a zároveň si uvědomuji, že teď už opravdu není cesty zpět.

Poznámka fotografa: Na Adamovi byla vidět nepatrná nejistota. Bylo na první pohled jasné, že z koně má větší respekt než kůň z něho. Nakonec se však Adam nasoukal do slušivých rajtek a po mém záchvatu smíchu při pohledu na něj vykročil do stáje proklínaje mě pohledem.

Jdeme na to! Prošel jsem pomalu stájí a došel ke svému prvnímu koni, který se jmenoval Pamír. S mou přítomností si evidentně nedělal hlavu, a tak jsem se dozvěděl, že na něj nejprve musím promluvit pár slov (i když byl hlavou otočen úplně na druhou stranu). Pak přišel první kontakt, který jsem zvládl s tepem 180 a snad všude na sobě cítil pohledy všech lidí ze stáje. Když přišel pocit, že už bych byl nejraději někde daleko v bezpečí od téhle pozornosti, přinesla mi Alena zvláštní kartáček. Že si nebudu čistit zuby, mi došlo v okamžiku, kdy se ozvalo: „Jdeme na čištění kopýtek!“

K mé obrovské úlevě udělala první dvě kopyta moje instruktorka. Po chvilce ale přišla řada i na mě. Pamír byl zkušený borec a věděl přesně, co ho čeká. Měl jsem tak naštěstí dosti ulehčenou práci. Klepal jsem se jako ratlík, ale nakonec jsem Pamíra přeci jen pohladil na vnitřní straně jeho pravé nohy a přidal kouzelné slůvko „nohu”. Jako kdyby někdo mávnul kouzelným proutkem, nastavil můj společník automaticky kopyto a byl v tu chvíli na čištění připraven více nežli já.

Využil jsem příležitosti a rychle se snažil co nejvíce napodobit zkušené pohyby slečny Aleny. Po chvilce bylo jedno kopýtko hotové a Pamír krásně s klidem svoji nohu položil zpět na zem. Projel mnou jakýsi pocit nadšení a do žil se mi zároveň vlilo trochu klidu. Říkám si, že zas takový nešika nejsem a svůj první úkol jsem zvládl.

Poznámka fotografa: Stejný úkol tam zvlády i osmileté dívenky, které sotva dosáhly na hřbet koně.

Na dlouhé rozjímání ale nebyl čas, protože do stájí vešly další slečny, tentokrát s uzdou a sedlem. Na řadě byla další část výuky v podobě sedlání a uzdění. Jako naschvál se do stájí scházelo stále více a více slečen různého věku. Nastal okamžik, kdy Pamíra osobně vyvedu před stáj. Sám sebe jsem překvapil tím, jak jsem byl klidný. Pamír zřejmě vycítil moji nervozitu, a snažil se mi tak vše ulehčit tím, že byl hodný. Začalo ale pršet a my se tedy vydali do kryté jízdárny. Tam se mi dostane full servisu, o kterém sní snad každý muž :) asi pět dívek z tamního jezdeckého oddílu se mě snažilo dostat do sedla.

Poznámka fotografa: Zmíněným slečnám bylo v průměru asi 12 let. Obraz pak vypadal tak, že Adam seděl na koni (poprvé v životě) a holčiny ho komandovaly, jak má správně sedět, jak má mít nohy, jak se má prohnout v zádech, a Adam poslušně poslouchal.

K mému velkému překvapení se jim to podařilo hned na první pokus. A pak to přišlo, poprvé jsem viděl svět ze sedla koně. První pocity byly více než skvělé. Moc jsem si jich ale neužil, protože můj Pamír ihned vyrazil na malou procházku. Křečovitě jsem se snažil  držet všeho, co jsem měl poruce. Bohužel na blízku byly pouze otěže a sedlo. Po prvních dvou okruzích v jízdárně déšť venku ustal, a my tak mohli vyrazit do přilehlého lesíku. Po pár minutách se mi dokonce vrátila barva do zbledlého obličeje a začal jsem si svoji první projížďku v rámci možností užívat.

Poznámka fotografa: Adam vyrazil na svou první projížďku. Rychlostí kroku, který určovala dívka, jenž vedla Pamíra s Adamem. Hned za ním seděla suvernéně v sedle asi osmiletá holčička, která už zkušeně koně popoháněla a ovládala sama. Kontrast těch dvou byl opravdu nezapomenutelný...

Na tomto místě bych moc rád poděkoval slečnám, jenž Pamíra vedly a mě se snažily ještě více uklidnit. Když už jsem žil v domnění, že veškeré lapálie prvního dne jsou za mnou, přišlo první stoupání.

Tady rozkaz zněl jasně: „Stoupni si ve třmenech!” Když jsem se ujistil, že to mé průvodkyně myslely vážně, začal jsem se o to pokoušet. V této chvíli jsem objevil ve svém těle svaly, o nichž jsem dosud nevěděl. Zaťatá stehna, nohy ve třmenech a ruce položené na Pamírově hřívě. Téměř jsem na něm ležel a v prvních chvílích se mi to vůbec nedařilo. Naštěstí kopec nebyl dlouhý a mé trápení bylo brzy u konce. Za chvilku jsme dorazili zpátky na Brandejsův statek a já se vrhnul na závěrečné čištění. Kopýtka už jsem zvládl sám a následnému kartáčování jsem taky hned přišel na chuť. Dalo by se říct, že už jsem si závěr svého prvního dne užíval a ze stájí se mi vůbec nechtělo. Když ze mne ale spadly všechny „prvokoňácké” pocity, zjistil jsem, že jsem naprosto vyčerpaný. Po prvním odpoledni na Brandejském statku jsem ze sebe měl radost, a do postele jsem tak mohl uléhat s pocitem, že se na den č. 2 vážně těším.