O čtvrtstoletí zpátky

16. 12. 2017 6 {{ articleTotalLikes }} iZUN Art Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Jaké to bylo před pětadvaceti lety? Jak moc jsme dobou rozmazlení a jak moc jsme zlenivěli? Jak se studovalo za dob našich rodičů?

Pomalu jsem otevřel oči. Už bylo světlo. Kolik je sakra hodin? Snad jsem nezaspal! Hledám svůj mobil pod polštářem, ale po něm ani památky. Rozhlédnu se kolem. Všechna elektronika je pryč. Žádný notebook, mobil, prostě nic. Vyběhnu na chodbu, běžím po schodech a řvu, že mě nějaký prevít vykradl. Všechno bylo staré, jak za komunistů. Něco tady neklape, něco je špatně. Zastavil jsem první dámu, co jsem uviděl a ptám se, jaký je rok. A jaké se mi dostalo odpovědi? Je rok 1992. Rok, kdy jsem ještě ani nežil a moji rodiče byli teprve na studiích.

Je to k vzteku. Dneska si mám zapisovat rozvrh. Rozvrh, který určí, jak následující semestr budu či nebudu moct žít. Normálně bych si to naklikal v klídku a teple domova, ale nemám notebook, nemám internet, nemám nic. No, co se dá dělat, zajedu do školy, že se tu stalo strašlivé nedorozumění. Zase na druhou stranu, nebudou si myslet, že jsem cvok? Že jsem se ze dne na den probudil o 25 let dříve? Nene kamaráde, tohle by nešlo, improvizuj, adaptuj se, překonej to. Buď jako Bear Grylls ve světě studentů.

Vpředu byznys, vzadu párty

Vybíhám tedy na autobus, s tím, že zajdu na studijní a zeptám se co a jak. Sice budu vypadat jako blbeček, ale aspoň se dozvím, jak se mám zařídit. Naštěstí pořád jezdí autobusy přímo do školy. Bohudík, jaká civilizovaná doba. Jsem naprosto ohromený dresscodem ostatních lidí. Samá džínovina, trička s názvy kapel jako Led Zeppelin, AC blesk DC, Motorhead, Nirvana, na tom buď kožená bunda nebo džíska, taky plísňáky. Dobrý, to se mi celkem líbí, až na ty kostkovaný, děsný svetry.

...není Google, není Primát...

Dorazil jsem na studijní a dozvěděl se děsivou věc. Dneska se zapisoval rozvrh, zapisoval se takovým zvláštním způsobem. Každé cvičení mělo tabulku s kapacitou a tam jste se museli napsat. Jenže jsem přijel pozdě, všechna kapacita na cvičeních, které jsem potřeboval k sestavení raketového rozvrhu, je zaplněná. Zbývají tedy jen cvičení, která jsou v úplně nejhorších časech. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, škola mi bude vycházet na každý pracovní den. Supr, k tomu ještě pětihodinový pauzy mezi cvikama. Nemá ani cenu jezdit domů, najdu si nějakou šlofíkárnu a budu se buď učit, nebo spát. Ber to pozitivně, chlape. Když už jsem u té představy učení, jak se budu učit? Vždyť není ani pořádnej internet, bože! Co mi pomůže, když není Google, není Primát, kterého bych nakrmil banány, a já si poznámky nepíšu?

Odchytím si jednoho studenta a nenápadně se s ním dám do řeči, co a jak při učení. Po krátkém rozhovoru na mě jdou mdloby. Co myslíte, že mi řekl? Mám nakráčet do knihovny s krosnou, napůjčovat si co nejvíce knížek, ať vhodných či nevhodných, a pak už jen zbývá doufat, že v té hromadě papíru najdu potřebné informace. Nebo varianta číslo dvě, můžu si najít nějakého šprtíčka a nakopírovat si jeho materiály. Prý je to ale velice nákladná záležitost a že si mám radši zajít do hospůdky. To se mi celkem líbí.

Uteklo pár měsíců a já se pomaličku začlenil do studentského života dřívějších dob. Nebylo to vůbec jednoduché. A myslím, že pro vás mám pár perliček, které stojí za zmínku. Jak jsem se zapisoval na zkoušky v mém „budoucím“ světě? Jeden klik a měl jsem termín. Když se něco změnilo, ihned jsem se ovšem dozvěděl, protože „internet“, že ano. A teď, když chci na zkoušku, musím se vždy uráčit vyrazit do školy, kde vždycky visí papír s kapacitou. Tam se musím zapsat a pak můžu přijít. Supr věc, že si můžete vymyslet pár falešných jmen, a zarezervovat si tím tak několik termínů na zkoušku. Ale horší stránka věci, povím vám o ní. Neuvěřitelně nesnáším ty vtipálky, kteří zaplní kapacitu se jmény, která ani neexistujou, a já na zkoušku nemůžu. Nebo prý jeden rozradostněný student, který udělal těžkou zkoušku, jednou připsal k tabulce s termíny další termín. Ten byl během pár hodin zaplněn zkouškolačnými studenty, protože termínů bylo jak šafránu. Nedokážu si představit, jak bych vystřelil z bot, když bych přišel na tu zkoušku a dozvěděl se, že se žádná zábava nekoná a můžu jet domů.

A víte, jak já teď musím předávat informace ostatním lidem, kteří jsou ode mě daleko? Je to smrt, vážení. Určitě taky znáte ten pocit, když uděláte těžkou zkoušku, zápočet, prostě cokoliv a najednou vás popadne neuvěřitelná touha zavolat svým životodárcům a vychválit se do nebes. Jenže je tu háček. Když si chcete někomu zatelefonovat, je pravděpodobné, že na poště strávíte celé dopoledne. Ano, musí se chodit telefonovat na poštu, když nemáte svůj vlastní telefon. A tam začíná opruz. Vyžádáte si meziměstský hovor (zajímavost: jsou jen trojmístná čísla!). Pak hezky čekáte na lavičce, botami vám prorůstají kořeny a zapouští se do podlahy, než se páni spojovatelé uráčí spojit váš hovor. Dále vás vyzvou, že váš hovor je připraven a že máte jít do kabinky číslo XY. A ne vždy se to podaří na první pokus. Samotné telefonování je velice krátké, poněvadž každou vteřinou vám naskočí účet. Za pár vět vás paní na pokladně stáhne asi o 15 korun, což je k nevíře, protože točenou Plzničku pořídíte za 5 korun. Bonus navíc, telefonování je jen pro movitější, pro ty, kteří mají doma pevnou linku, jinak se to dělá po neandrtálsku, vypíšete si srdíčko na papír a pošlete dopis.

V téhle době se na veřejnosti začíná představovat internet, ale jeho informační zásoba je téměř nulová. Bída, bída, bída. Když si chcete zpříjemnit večer a vypustit trochu páry, po zadání slovíčka „porno“ do vyhledávače vám vyjede tak málo odkazů, že je dokážete spočítat na prstech jedné ruky. Takže pro fajnšmekra jako já velice frustrující. Nezbývá tedy nic jiného než si stáhnout do zásoby nějaké fotečky dobových idolů. Taková Samantha Fox nebo Pamela Anderson? Andělé, kteří byli sesláni na zem. Jenže záležitost downloadu jedné fotky se protáhne až na 30 minut, a to ještě nemáte jistotu, že se spojení nepřeruší. Někdy to jde i na pátý pokus. Takže ještě že v novinových stáncích je tak velký výběr časopisů.

Pamela Anderson

Když už jsem byl student jako brno, plně jsem se adaptoval, co myslíte, že se stalo? Probudil jsem se. Byl to jen sen. Tak dlouhý sen, děsivý. Koukám kolem sebe, mobil, notebook, všechno tu mám. Chopím se telefonu a vzápětí přečtu celý internet. Strávím u toho slušnou dobu a jen se koukám na kraviny, co sdíleli kámoši na fejsu. Hroznej zabiják času.

Když nad tím tak přemýšlím, doba, kdy naši rodiče studovali, nebyla vůbec lehká, pro nás nepředstavitelná. Rozhodně se daleko více naběhali, všechno vyžadovalo mnohem víc osobního kontaktu a neplýtvali tolik časem nad technologiemi. A tak si říkám, jak je to možné, že za 25 let je ten technologický pokrok takhle velký? V jaké době asi budou žít moje děti? A budou se mi smát, když jsem za mlada měl dotykáč?

Top komentář
18 prosince, 2017 - 20:02 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Ake kdeže...také takové doby pamatuju v článku se hovoří o točené plzničce, to teda ani náhodou ale i jinak např. W3.11 byly nedříve v roce 1993 486DX2 od 94 samozřejmě triko mohl nosit každý, jaké chtěl a sehnal, ale L.Z. se pokud vím, rozpadli 1980, a že by zrovna počátek 90. let byla v oblibě jejich trika...atd.... prostě byla to doba, kdy začínal Internet a na zkoušky se zapisovalo na papír, to je fakt ale to povídání kolem .... vzdyt říkám, že to je roztomilé...

Mrkni taky na tohle

14. 04. 2019 0 0

Další ročník iZUN Music Challenge je za námi! Kdo z kapel vystoupí na Miss Agro 2019?

Číst více
13. 03. 2019 0 11

Jak jsem jel s tátou na dovolenou

Číst více
08. 10. 2018 0 6

Jak jsem si zapisoval rozvrh

Číst více

Komentáře

Uživatel

Odpovídáte na komentář {{ commentParentAuthor }}.

Naši partneři

  • Dáme zkoušku KPMG Díly na traktory CK MUNDO ČZU
  • Díly na traktory FAPPZ FLD FTZ FZP