Markéta Fialová pro iZUN: zbožňuji zeleninu z ČZU

iZUN: Jak dlouho už žijete na Suchdole?

Od chvíle, kdy šla moje starší dcera do první třídy. V tom momentu jsme si řekli, že je načase se usadit. Teď už je to sedmý rok. 

Co se vám na Suchdole líbí?

Líbí se mi tady asi úplně všechno. Jednak poloha, protože když ráno otevřu okna, tak slyším řehtat koně. Vyhovuje mi infrastruktura a spojení, do centra na metro je to kousek. V případě, že mě někdo potřebuje, tak mě tady lehce najde a na druhou stranu jsem tady docela dobře schovaná.

Je něco co vám na Suchdole v současné době chybí?

Měla jsem ráda pekárnu a uvítala bych tady takovou tu řemeslnou. Ale jak se poslední dobou stále rozšiřují na Suchdole čtvrteční trhy, které často navštěvuji, tak jsem vlastně i v tomto ohledu naprosto spokojená. 

iZUN: Vy už jste to zmínila v té infrastruktuře, ale máte zkušenosti s autobusy plnými studentů? 

Trochu ano, ale přiznám se, že nejčastějí jezdím autem. Je to pro mě spolehlivější. Ale pro přiblížení na metro do Dejvic občas autobusem jedu. Nicméně jak autobus tak tramvaj nepatří mezi moje oblíbené prostředky, protože já mám tendenci tam všechny lidi zdravit a hledat bezpečnostní pásy, takže se čas od času uvedu do trapných situací.

iZUN:  

iZUN: O vašich začátcích v televizi koluje historka, že jste šla s vaší kamarádkou pouze jako doprovod a ve finále jste byla přijata vy a ona ne…

Ano, to je pravda. Doteď je ta věc mezi mnou a jí něčím, o čem se nesmí mluvit, protože jí to pochopitelně zasáhlo. Já jsem pak tu práci, která mě byla nabídnuta  brala jako takovou fajn brigádu ke studiu. To byla ještě televize Premiéra (současná Prima) a to moc nikdo nechytal. Profesoři na škole o mém působení v televizi dokonce dlouho vůbec nevěděli. Pak jsem přešla do České televize, to jsem zase brala jako zpestření mateřské dovolené a vlastně až nyní na Nově je to zaměstnání se vším, co k tomu patří.

iZUN: Kolik za sebou máte odmoderovaných zpravodajských relací?

Tak to vůbec nevím, nepočítám je. Ale asi by se to dalo nějak dohledat a spočítat, ale nikdy nebyl důvod.

iZUN: Jste ještě před začátkem Televizních novin nervózní?

Jsem a mám takovou zkušenost, že pokud náhodou nejsem a mám pocit, že je všechno v klidu, tak pak se stane něco, co mě na další dobu vrátí zpátky na zem. Nervózní každopádně jsem, bez toho to asi nejde.

iZUN: Hodně se mluvilo o tom, že jste ve zpravodajství přišla o vašeho parťáka Karla Voříška. Jak si člověk zvykne na dvojnásobnou porci práce, kterou musí zvládnout, když je před kamerou sám?

Než jsem začala moderovat s Karlem na Nově, tak jsem vždy moderovala sama. Takže už moderování s ním pro mě byla změna, na kterou jsem si musela navyknout. Ale pár vysílání a člověk chytí ten správný rytmus. A je to také otázkou určité profesionality. Pro mě je čest, že mi ta relace v tomhle velkém formátu byla svěřena. Přece jen je to 40 – 45 minut živého vysílání s několika přímými vstupy a rozhovory, to byla úplně nová zkušenost.

iZUN: V románu Večerní zprávy od Arthura Haileyho měl moderátor vždy hlavní slovo v tom, která zpráva se uvede jako první, druhá, atd. Případně mohl jejich pořadí měnit. Jak je tomu ve skutečnosti?

Já, obecně, hrozně ráda vyhledávám všechny knížky, filmy a další věci týkající se zpravodajství. A vždycky se nad nimi hrozně moc bavím, protože to v nich nikdy není tak, jak to je ve skutečnosti. Buď tam moderátor jen něco vklidu přečte a je tam především za modela nebo je to naopak velký boss, který všechno na poslední chvíli skvěle a dokonale rozhodne. Ani jeden z těchto pohledů samozřejmě není pravdivý. Já vlastně znám všechny tři televize působící na českém území, ale měla jsem třeba možnost nahlédnout i do německé RTL. A v zásadě se všude to zpravodajství dělá stejně, moderátor je vždy součástí týmu a má své pravomoci a privilegia, nicméně určovat co a v jakém pořadí vysílat zkrátka nemůže, a to z prostého důvodu. On o každé té zprávě musí něco vědět, aby jí uměl uvést, ale nemůže znát všechno do hloubky a nezná všechny souvislosti, tudíž nemůže rozhodovat o důležitosti těch událostí. Jiný případ byly ale třeba nedávné volební speciály, kdy jsem byla moderátorkou a dramaturgyní zároveň. Tam už mám samozřejmě právo říct, na co se zeptat a v jaké části pořadu i spoustu dalších věcí.

iZUN:  

iZUN: Pojďme představit Váš pracovní den. Divák Vás na obrazovce vidí v půl osmé večer, ale co všechno se děje předtím?

Na všech televizích to, pokud vím, pro moderátory večerních zpráv začíná kolem poledne. Zpravodajský tým ale samozřejmě pracuje de facto 24 hodin denně. Důležitá bývá dopolední a pro mě pak polední porada. Na té se řeší, kde všude naše štáby točí a další klíčové věci spojené s večerní relací. Do půl osmé ale pořád zbývá spousta času, takže se všechno průběžně upřesňuje a dolaďuje. Můj běžný pracovní den tedy začíná v poledne a končí po odvysílání večerních zpráv.

iZUN: Já jsem se o vás dočetl, že jste do televize Premiéra nastoupila v době, kdy ještě neexistovalo čtecí zařízení…

Ono existovalo, ale my ho tam neměli…  A stála jsem na otočném odpadkovém koši, protože ve studiu byla jen jedna starší kamera zafixovaná na výšku mojí kolegyně, která byla služebně starší. No a protože já jsem byla podstatně menší, tak jsem stála na tom odpadkovém koši, abych byla vůbec v záběru. Paní maskérka, která v tu dobu, neměla co na práci, mi pak pod objektivem kamery vyměňovala moje papíry s poznámkami, abych věděla, o čem mluvit. To byly dřevní doby, dneska už je čtecí zařízení samozřejmostí, ale já se ho ne vždy držím úplně přesně.

iZUN: Z jakého důvodu?

Mluvená řeč mi občas na jazyk přinese nějaký lepší slovní obrat nebo slovosled, než jaký je uveden v tom textu.

iZUN: Ty texty si připravujete sama?

Reportér, co zpracovává danou reportáž, většinou udělá nějaký návrh. Nebo je to o domluvě. Já třeba preferuji, že mi napíše jen krátké poznámky, například nějakou faktickou věc, číslo, letopočet, jméno, co by tam rozhodně mělo zaznít. Někdy se domluvíme i tak, že si to napíšu sama všechno.

iZUN: Divák to občas může poznat, ale jak často se stane, že čtecí zařízení prostě a jednoduše vypadne?

Nebývá to často, ale stane se to, je to jen stroj. A u něj sedí člověk, který také není neomylný. Ten může usnout, text vám může jet pozpátku a když se moderátor musí dívat do kamery, je to dost nepříjemná situace, ale to naštěstí se opravdu neděje často. Jít do studia bez textů na papírech je pro mě nepředstavitelné. Snad jen jednou v životě se mi stalo, že se zasekla tiskárna a já jsem si nemohla vytisknout a vzít s sebou do studia své podklady. Než mi je tam v průběhu vysílání přinesli, byla jsem na infarkt. Pořád mi šlo hlavou, co bych asi vyprávěla, kdyby kleklo čtecí…

iZUN: Kdybychom měli vypíchnout věci, které Vás na vaší práci nejvíce baví, jaké by to byly?

Mám zkrátka ráda to, že se pořád něco děje. Navíc jsem blízko čerstvých informací.

iZUN:

iZUN: Jaká byla Vaše studentská léta? 

Studovala jsem novinařinu hrozně dlouho, konkrétně 9 let na magistra. To ale bylo ovlivěno dvěma věcmi. Zaprvé jsem při studiu stále více či méně pracovala v médiích a potom jsem nějakou dobu marodila. Ale i tak na dobu studia vzpomínám ráda. Já jsem se na první pokus na vysokou nedostala, a tak jsem šla pracovat do takového zastrčeného oddělení deníku Mladá Fronta, kde byli takoví, na tehdejší dobu, nepohodlní lidé, ale o to báječnější samozřejmě byli. V té redakci jsem pak s nimi prožila rok 1989, poznala jsem spoustu zajímavých osobností a jako tehdejší elév se mi poštěstilo být u všeho podstatného, co se tehdy dělo. Na to moc ráda vzpomínám a dodnes mám z té doby spoustu kamarádů.

iZUN: Čím byste byla kdybyste nebyla nejprve novinářkou a následně moderátorkou zpravodajství?

Moje kariéra novinářky byla vlastně kdysi taková znouzectnost. Jako dítě jsem hodně psala, ale zjišťovala jsem, že je to všechno nadlouho. Chtěla jsem být spisovatelka, ale napsat knížku trvá i několik let a trpělivost nebývala moje silná stránka. Takže jsem chtěla něco, co je možné hned a rychle a to byly právě noviny, respektive deník. A vlastně se stále k tomu psaní vracím, protože i při práci v televizi pravidelně přispívám do tisku.

iZUN: Vaše práce musí být nesmírně fyzicky a psychicky náročná…

Fyzicky? Vždyť u ní sedím... Ne, ale máte pravdu, že když je při vysílání velký stres, mění se třeba pořadí příspěvků nebo se nedaří spojení na rozhovor, a moderátor na diváka musí působit tak, že je všechno v pohodě, tak je pravda, že mi někdy po zádech stékají kapky potu. Ale tohle se stane třeba jednou za tři týdny,  většinou v okamžiku, kdy to nejmíň čekáte a kdy si myslíte, že se nemůže stát nic víc, než že třeba začne trochu pršet. A o to těžší je to pak samozřejmě ustát.

iZUN:

iZUN: Jak ráda odpočíváte? 

Potřebuju chodit ven, to je pro mě hrozně důležité. Když mám sílu jít cvičit, tak i to je pro mě skvělý odpočinek. Ale největším relaxem jsou pro mě asi moje děti. Mám dvě holky a třeba probrat s nimi současnou politikou situaci je nesmírně osvěžující. U té starší, co už chodí na osmileté gymnázium, tak tam třeba teď  proběhly volby nanečisto a člověk je překvapený, jak moc ty děti mají zralý politický názor.

iZUN: Vím o Vás také, že jste byla instruktorem lyžování…

Ano, ale také jsem třeba mohla pracovat jako průvodce Prahou. Mám Prahu hrozně moc ráda, jsem na ní pyšná. Ráda z ní odjíždím, ale musím se mít možnost vrátit. Ale k těm lyžím… to byla doba, kdy jsem chtěla spojit příjemné s užitečným a odejít pracovat do hor. To je přece báječný být venku, na sněhu, lyžovat a ještě za to brát peníze. Ale všechno není tak růžové, jak na začátku vypadá, takže jsem se pokorně vrátila domů.

18 listopadu, 2013 - 16:36 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

o rajčata se nestarají jen studentky, ale i studenti! :-)

iZUN: Máte nějaké oblíbené lyžařské středisko?

Já mám ráda hory i v létě. Pohorky jsou pro mě důležitější než klobouk proti sluníčku. I s dětmi jezdíme na dovolenou ve stylu nejdřív chození po horách a potom moře, aby se ony měly na co těšit. Mám samozřejmě obecně ráda české hory pro jejich půvab a z těch vyšších kopců se mi líbí v Itálii. Svahy jsou skvělé, sedí mi i mentalita místních lidí a jídlo je tam taky výborné. Ale nezatracuji ani Rakousko, Švýcarsko a Francii. Líbí se mi asi všude, když je tam bílo (úsměv).

iZUN: Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže?

Kdybych byla slepice, tak by se mi to určitě vůbec nelíbilo. Ale i jako člověk - zákazník sáhnu v samoobsluze po dražších vajíčkách, protože mám pocit, že tam snad ty slepičky tolik netrpěly. Ale netrpím vůči pernaté drůbeži žádným přehnaným soucitem, koupím si radši kuře na trhu, protože mám vyzkoušené, že zkrátka bude líp chutnat. Taky mě děsí, když čtu, čím vším se potraviny mohou upravovat. Proto vyhledávám ty z jasných zdrojů a jasným složením. Jinak třeba ale zbožňuji stánek ČZU na trzích, tam si chodím pro zeleninu.

iZUN: A chutná Vám zelenina od našich studentů?

Ano, chutná. Nic proti obchodu, co tady provozují Vietnamci, i u nich nakupuji ráda a často, ale třeba jejich rajčata se s těmi ze studentského stánku nedají srovnat. Studentky je zkrátka mají sladší a mnohem chutnější. A nakupuju tam i cukety, dýně, lilky, zelí, brambory nebo třeba pastový med. Pro mě je to strašně důležité, když vím, že na tom někdo doopravdy pracoval a že to vyrostlo tady a teď.