Nová zrození

V hlase mého černého bratra zaznělo potlačované pobavení: „Sem Tě vzbudil, co...?“„Jenom tak trošku... Ale fakt jen decentně. Hele, nějakou ideu u mám, hodím to na papír a pošlu, oki? Téma je... eh... Jakže bylo to téma?

„Když se něco (z)rodí a tak podobně.“

„Zrození, fajn. Zejtra to máš. Sí ja, nigga!“

Opik se zasměje: „Taky se měj, černá sestro...“

Strčila jsem hlavu pod vodovod; studená sprcha mě sice zbavila doznívající kocoviny, ale jinak mě nic moc nenapadalo.

Vlastně jediný, co mi došlo hned bylo, že žádnej porod se neobejde bez bolestí.

Jasně, řeknete si – to platí jen napůl; chlapy to přece nebolí. No, možná opravdu ne tolik co nás, něžný pohlaví – ale vsadim se, že spousta z nich našlape v tom kruhu před porodním sálem víc než za celej pochod Praha-Prčice. A to vim, o čem mluvim, prošlapala jsem na tý trase troje botasky.

Druhá celkem podstatná věc je, že ke každýmu porodu je zapotřebí minimálně dvou lidí. K tomu, co porodu předchází samozřejmě taky, a je to dokonce i mnohem příjemnější záležitost – jenže já se bohužel musím držet koncepce a psát o novejch začátcích. Ale abych to dokončila – je zapotřebí minimálně dvou lidí; v našem konkrétním případě tedy dvou stran.

Strana první jsme my. Tlačíme a křivíme bolestným úsilím tváře, zatímco čekáme jak to dopadne. Bojíme se o svý dítě, to je jasný. Zrozenýho z krve klávesnic a potu tiskáren k vám posíláme svýho potomka...

Čímž se dostávám k mezihře, a tou je čekání. Možná už jste si toho všimli. Nový začátky a tak dál... Nikdy to nepřichází najednou. Vždycky musí něco skončit, a teprve za nějakou chvíli začne něco novýho. Mezi tim je vždycky taková dutá, nehybná fáze – mrtvá zóna. Přesně v tý se teď nacházíme my. Něco z nás vzešlo; práce skončila... ale výsledek teprve přijde.

Druhá strana jste vy. Přicházíte blíž a s jistou podezíravou nedůvěrou v očích berete naše mimčo do náruče. Abych řekla pravdu, ani se vám nedivím. Koneckonců, od žádnýho kojence nemůže člověk čekat víc, než spoustu křiku a nějaký ty exkrementy... Alespoň ňákej čas. Na druhou stranu ale ani nevíte, co se v něm skrejvá (teda kromě mrkvový kaše k obědu a mlíka k večeři). Teprve jak roste, máte možnost si na něj zvyknout a líp ho poznat. Zjistit, že má dobrý i špatný vlastnosti, touhy, sny i deziluze a tak dál. Chtěla jsem napsat něco trochu plamennějšího, ale bojím se, že jsem svůj příděl patosu na několik let dopředu vyčerpala na posledním koncertě Kelly Family – ostatně nic jinýho jsem ani dělat nemohla; ten rytmus by totiž při zachovaným duševním zdraví přežil jenom epileptik.

No, dochází papír a Opik povidal, že to má bejt jenom na normostranu, takže se s váma asi pomalu rozloučim. Maj dýr nigga badr mi sice klad na srdce, ať jsem hlavně nenápadná, ale víte co – ty dlouhý řečičky kolem... Mě na to prostě tak nějak neužije. Stejně myslim, že i přes ty zastírací manévry s porodem je vám všem jasný, co sem měla na mysli:

Tomu, nač se právě skrz monitor díváte, věnovalo pár lidí svou snahu, svý nervy, a hlavně svůj čas (na to, jak je doopravdy drahý jsem přišla až v okamžiku, kdy jsem se odstěhovala a musela si sama začít prát ponožky - to je vám fakt příšerná procedůra). Můj dědeček na mě, když jsem provedla nějakou blbost a otec mě seřvával, dycinky jenom spiklenecky mrknul a prohlásil, že nejni na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem - čímž mi nenápadně naznačoval, že on mi narozdíl od táty a mámy to lezení po střeše a noční procházení po hřbitově schvaluje. Pointa toho jeho úsloví je podle mě ale hlavně v tom, že když se nikdo nezachová všem, alespoň někdo se nutně a nezbytně alespoň někomu zachová. To je pro nás docela pozitivní výroková logika; skýtá nám jistou naději v to, že své dítko můžeme mezi vás vypustit bezestrachu.

Takže se mějte, a dejte nám dopříště vědět, řečeno s Šejkspírem (napadlo vás někdy, že když to rozdělíte a přeložíte, vyjde vám Třeskopí?)... Jak se vám líbí??

Vaše Narriel