Otužilecká povídka

07. 12. 2020 0 4 iZUN Art Zpět na Úvod
Úvodní fotka
,,Čau, tak jdem se teda koupat?" Ozve se z telefonu. V duchu si povzdechnu, že to snad ta holka nemyslí vážně, nicméně odvětím: ,,Tak jo, za půl hodiny na Džbánu." Nejde ani tak o to, že je začátek prosince a venku je jeden stupeň. Spíš o time management toho děvčete na druhém konci drátu. Ale na to ji znám už moc dlouho, aby mě to překvapilo.

Bylo ještě horké léto, když jsme s mojí dlouholetou a skvělou kámoškou, říkejme jí třeba Šárka, uzavřeli dohodu, že si budeme na podzim otužileckými parťáky a budeme se pravidelně scházet k ponorům do ledovky. Ona je třeštiprdlo pro každou srandu, její život je vlastně nekončící sérií ABSOLUTNĚ neplánovaných hurá akcí. Já se tak nějak otužuji od malička, ale zatím se do toho doposud nikomu nechtělo se mnou. A lézt do čtyřstupňové vody sám, to je o hubu.

Takže v půl sedmé se potkáváme na parkovišti u Džbánu. Cestou k našemu otužileckému místu probíráme novinky, což v praxi znamená Šárčin výklad o tom, jak se celý den s partou lezců větrala někde na skále. Po pěti minutách dorážíme ke schodům do vody, nad kterými se tyčí košatá bříza. Je dávno tma, což psychicky ještě prohlubuje vědomí mrazu, přestože v pravé poledne bylo o pouhý jeden stupeň tepleji.

Kolem se občas mihne silueta nočního běžce, v jednom případě dokonce s čelovkou. Těmto poctivým sportovcům, pokud by měli čas a dech na rozhlížení se, by se naskytl zábavný pohled na to, jak na břehu rybníka dřepujeme, abychom rozproudili krev před vstupem do vody. Když už oba řádně proudíme a uznáme, že teď už by bylo ale fakt trapný to otočit zpátky, shazujeme oblečení. Výjimkou jsou čepice, které si necháváme nasazené. Ne, že by nám ve vodě nějak extra pomáhaly, ale pro tu srandu...

Není vyhnutí, sestupujeme po schodech. Šárka s prvním ošplouchnutím chodidel přechází do módu "morál", zatímco já se nepříliš úspěšně pokouším o meditační techniku k potlačení přirozených reflexů.

"Ty vole, to je ledárna," ozve se zleva od Šárky.
"Jo, začíná to bejt poctivý," uznám, zatímco jsme ve vodě po kolena.
"Po tom dni na větru to nevidím na dlouho."
"Je to jenom voda," přesvědčuji spíš sám sebe, když si pomalu sedám .
"Ale studenááá..."
"Vy holky aspoň nemusíte překonávat pytlíkovou hloubku."
"Polib mi!"

Dosedáme na schod, vodu až po krk. Jen tak pro přehled pouštím stopky, i když se snažím správnou dobu odhadnout podle citu. Zavírám oči a zhluboka dýchám. Po chvíli se mi hlava uklidňuje a voda se stává snesitelnější. Šárka vlevo ode mě se snaží o totéž. Sedíme v tichu do chvíle, kdy mě začnou brnět prsty na nohou. To je znamení vylézt. S pohledem na hodinky konstatuji, že uběhlo dvě a půl minuty. Šárka vystřelí z vody jako bodnutá vosou.

Hned po utření, ještě před oblékáním, začíná dřepovací divadlo od znova, tentokrát pro zahřátí. Po koupeli ve vodě se studený vzduch zdá jako cokoliv, jen ne mrazivý. Oblékání proto probíhá v klídečku, jen tkaničky jsou se zkřehlýma rukama najednou málem neřešitelný hlavolam. Naposledy kontrolujeme, že jsme po sobě nic nenechali a míříme zpět k autu.

Dnešní ponor hodnotíme jako úspěšný a pomalu začínáme řešit, kdo z nás bude v lednu tahat s sebou kladivo na rozbíjení ledu.

Autoři: David Eremiáš Foto: David Eremiáš
Pohledem autora

VAROVÁNÍ: Pokud sami uvažujete o otužování, nikdy nelezte do studené vody bez parťáka na břehu, který vás v případě vašeho zcepenění vytáhne.

nebo sdílej

Mrkni taky na tohle

08. 03. 2021 0

Jak vypadala redakční porada dříve a teď?

Číst více
11. 11. 2020 0

Jak vzniká článek

Číst více
07. 04. 2020 0

Můj karanténní deníček

Číst více

Komentáře

Uživatel

Naši partneři

Došlo k neočekávané chybě! Načíst znovu 🗙