Jak pamětníci zavzpomínali na listopad před 30 lety?

18. 11. 2019 0 {{ articleTotalLikes }} Out of ČZU Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Stejně jako tisíce dalších jsme ani my nesměli chybět na oslavách třicetiletého výročí Sametové revoluce. My jsme dorazili hlavně poděkovat, ale spousta lidí si 17. listopadu přišlo na pražský Albertov a Národní třídu zavzpomínat. Přesně těchto pamětníků jsme se zeptali na jednoduchou otázku. JAK VZPOMÍNÁTE NA LISTOPAD PŘED 30 LETY? Mezi dotázanými nechyběl ani náš rektor prof. Ing. Petr Sklenička, CSc. nebo kandidát na prezidenta z roku 2018 Mgr. Michal Horáček, Ph.D.

Dotazovat jsme se začali účastníků rekonstrukce průvodu z Albertova, kde byla doslova nepopsatelná atmosféra. Jak tedy pamětníci přelomového roku 1989 zavzpomínali? Většina odpovědí je samozřejmě anonymní, proto Vám dotazované alespoň přiblížíme lehkým popisem. 

Manželský pár ze severních Čech: Jelikož nejsme z Prahy, tak jsme se to vždy dozvěděli až o pár dní později. Vždy k nám přijeli studenti na náměstí a vyprávěli, co se vlastně děje. V podstatě každý u nás na tohle čekal. Kluci ve fabrice už o tom mluvili, na severu byly demonstrace kvůli ovzduší, tam se nedalo moc dýchat, ale samozřejmě to nebylo takovéhle. Člověk na to neměl moc čas, musel chodit do práce, ale lidi se hlavně báli. Rodiče nám dali trikoloru, když jsme šli, ale manželovi rodiče se báli, mezi lidmi byl všude strach. Můj tatínek byl komunista. Můj ne, já bohužel nesměla ani studovat. Můj kvůli tomu šel do strany. Nejstarší bratr nemohl na školu, protože nebyl komunista, tak u nás, hloupějších, už tatínek vstoupil do strany.


Stará paní, samý úsměv:  Vzpomínám docela ráda. Ale bylo to jiný, bohužel, nedopadlo to tak, jak jsme si tenkrát my představovali. Tenkrát jsme si byli jako lidi daleko bližší, daleko víc jsme spolu cítili. A já, z mého pohledu, já už jsem tedy hodně stará, ale myslím, že za všechno můžou partaje, tedy strany. Dokud se nezdůrazňují, tak lidi drží spolu, ale v momentě, kdy se začne jednat v této linii, tak je to všechno v háji! Tak!

Američan, který přiletěl na výročí: No, mně tenkrát bylo 30, tak si pamatuji Berlínskou zeď, její pád a podobně. Studoval jsem češtinu, tak proto jsem i výlet do České republiky naplánoval na dobu, abych se mohl účasnit oslav. Velice jsem se na toto výročí těšil. 

Dva kamarádi, kteří šli z Albertova už tenkrát: Zrovna jsme se o tom bavili. Tenkrát jsme tam byli. Prošli jsme celý průvod, z Albertova až na Národní třídu a teď si vybavujeme ty vzpomínky, ty útržky co jsme viděli, to co nám nejvíc uvízlo v hlavě a teď je to jiný. Je jiná doba. Člověk na to vzpomíná s nostalgií, že nám nebylo ani 23, byli jsme mladí kluci, zrovna jsme přišli z vojny a říkali jsme si "musíme jít, i když jsme po noční službě" a dnes prostě po třiceti letech musíme taky. 

Paní s mladou dcerou: Vzpomínám zcela pozitivně, byl to velký zážitek. Emoce, napětí a to už se nikdy neopakuje. Tehdy jsem se účastnila pochodu se svojí matkou a dnes jdu se svojí dcerou. 

Další dva kamarádi, kteří nejdou poprvé: Vzpomínáme s úsměvem. Je to taková lehká nostalgie, my jsme oba účastníci od začátku až do konce, takže si to spolu jdeme projít znovu. Od té doby jsme to prošli ještě jednou, buď na desáté nebo patnácté výročí. Vlastně, tohle jsme neměli ani dopředu domluvené, prostě jsme si zavolali, potkali se a teď si to tu tiše připomínáme, proč jsme se vlastně účastnili. 

Starý pán s plackou OF : Je to, jakoby to bylo nedávno. Prožívám to všechno znovu. Tenkrát jsem se účastnil jako pasivní účastník. Přišel jsem v pochodu sem na Vyšehrad, byl jsem si vědom, že bude průser, jestli půjdeme na Hrad, jak se tady vykřikovalo. Zajímavé je, že na Výtoni jsem byl v poslední řadě a než jsme došli k Palackému, k pomníku, tak jsem už na konec neviděl. Když nás pak na Národní otočili, tak jsem zjistil, že jsem zase na konci, kam zmizel ten zbytek za mnou, to bohužel nevím. No a skončilo to na Národní, však vy už víte jak. Ztratil jsem se s rodinou, támhle manželku, tu jsem našel za chvíli, jak stojí u výkladní skříně bývalé NDR. Když jsem se zeptal, co tam dělá, vykřikla na mě "No a kde mám jako bejt?" Takže to je moje vzpomínka na 17. listopad. To další co následovalo, Občanské forum a podobně, účastnil jsem se politického dění. 

Pán, krmící na Vyšehradě holuby: Byla to báječná doba, kterou to bylo kaženo. Ale výtečná a skvělá byla spolupráce lidí mezi sebou, občanů. Akce, které se pořádaly, jsem nikdy nevynechal. 

Vedoucí malých skautů: Vzpomínám trochu matně, moc si to nepamatuji, bylo mi asi 9 roků, ale moji rodiče to hodně prožívali. Ale nejsem si vědom, že by se aktivně účastnili, konkrétně si nic nepamatuji. 

Pán čekající na manželku: No, vzpomínám na něj samozřejmě s určitým pohnutím, protože to byla věc, na kterou se strašně dlouho čekalo. Pak, když to přišlo, tak jsem byl vlastně mimo to dění na Národní třídě, tak potom v pondělí, když už jsem pracoval, tak bylo evidentní, že se věci daly do pohybu a že to všechno dobře dopadne. 

Pán s krtečkem na krku: Byla to obrovská šance! Začátek šance, že ten režim, co byl předtím, by se mohl pohnout k nějaké lepší situaci. Já jsem od jakživa studentům fandil a fandím jim do teď, protože vždycky to byli studenti. My, ti starší a rodiče, tak tam už byla ta obava. Já jsem byl tedy dlouhodobě svobodný, takže jsem se účastnil, kde se dalo, ale ten 17. listopad, to jsem tu nebyl. Byli jsme totiž s partou na horách a tam jsme to pojali jinak. Tam došla pouze ta prvotní informace. Určitě je ten 17. listopad ta jiskřička naděje, co nám dali studenti. Kéž by to vždycky tak udělali, do budoucna, kdyby se něco stalo s demokracií a svobodou. 

Herec v kostýmu STB: Já asi vzpomínám moc hezky. Byla to hrozně euforická doba. Já jsem byl v Karlových Varech a dělal jsem revoluci na základní škole. Bylo to hrozně euforický, bylo to, jako když rozptýlíte do vzduchu LSD. 

Petr Sklenička, rektor ČZU: Je to už velký sentiment, protože jsem byl i ve stávkovém výboru na tehdy ještě Vysoké škole zemědělské a byla to úžasná doba plná emocí a plná změn. Na druhou stranu jsem byl 17. listopadu  tady na Národní, tady v tomhle podchodu (podchod u klubu Vagón), stáli jsme tady s mojí budoucí manželkou a vyhnali nás odsud pryč. Vrací se mi vzpomínky a to je velmi příjemné. 

Michal Horáček: V téhle chvíli, před 30 lety, by mě spousta věcí ani nenapadla. Například to, že bych přednášel v Oxfordu. Ale přesto se to stalo! Zrovna jsem se vrátil a je tam přes 50 českých a slovenských studentů, jeden obrovský talent vedle druhého, a teď dostávají to nejlepší vzdělání na světě. To znamená, že mohou cestovat, dostávat ty nejlepší vědomosti a že to národní bohatství, které máme hlavně v tom talentu, se bude rozvíjet. Za bolševika to bylo potlačované. Už jenom tahle jediná věc mluví za vše!

My osobně jsme si celý den, celé oslavy svobody a demokracie naplno užili. Smekáme klobouk přede všemi, kdo se podíleli na organizaci této akce, ale hlavně smekáme klobouk před těmi, kteří tam za nás tenkrát, 17. 11. 1989 bojovali! Děkujeme! Díky, že můžem! 

Mrkni taky na tohle

29. 11. 2019 0 1

Neboj sa, napij sa! Aneb 10 důvodů, proč pít víno

Číst více
26. 11. 2019 0 3

Odkud se vzalo? Díl 4.

Číst více
14. 11. 2019 0 9

Jak jsem jel s rodinkou na dovolenou

Číst více

Komentáře

Uživatel

Odpovídáte na komentář {{ commentParentAuthor }}.

Naši partneři

  • Dáme zkoušku KPMG Díly na traktory CK MUNDO ČZU
  • Díly na traktory FAPPZ FLD FTZ FZP