OBRAZEM: 17. listopad očima studentů ČZU

Na Albertově i na Národní třídě jsme se setkali se studenty ČZU, kteří přišli uctít památku obětí z roku 1939 a dát najevo, že si uvědomují, co znamená slovo SVOBODA a jak byly listopadové události v roce 1989 důležité. Ze střípků, které nám poskytli, přinášíme reportáž o dění v pražských ulicích.

Veronika: "Naše první kroky i letos zamířily na Albertov. Kolem poledne se veškeré prostranství zcela zaplnilo. Nastal čas krásných a dojemných proslovů z úst rektorů směřovaných hlavně ke studentům. Ty byly krásné. Následně byly pokládány věnce pod pamětní desku s nápisem: "Kdo - když ne my? Kdy - když ne teď?" Náš rektor prof. Ing. Jiří Balík, CSc., dr. h. c. poděkoval studentům Zemědělky, že přišli, a jako jediný vyzval jednoho z nás a položili věnec společně."

Klára: " Tento den pro mě má velký význam. Každý rok stojím na Albertově i na Národní se svíčkou v ruce a děkuji všem, kteří v podstatě v našich letech dokázali tak ohromnou věc. "

Michaela: "Program, který "Díky, že můžem!" vymýšlí, je vždy pestrý. Letos byl asi nejnarvanější Obývák Václava Havla, kterým se linula slova čtená známými osobnostmi. 

Jako další bezvadný prvek považuji klavírní koncert, který jsme mohli poslouchat dole z ulice díky bezdrátovým sluchátkům, zatímco maestro hrál v kavárně nad Národním divadlem, nebo zeď, na kterou jste mohli libovolně kreslit..." 

Adam: "Národní byla letos hodně přeplněná, téměř se nedalo projít z jednoho konce na druhý. Ale když jsem se díval na dobové fotografie, došlo mi, že tenkrát to bylo dost podobné, rušné, málokdo věděl, co se děje..."

Martin: " Na 17. listopad se vždy k "tradičním" oslavám vmísí vetřelci, kteří s tímto svátkem nemají nic společného. Jen využívají dav lidí. To mi oslavy vždycky trochu zastíní."   

Tereza: "Letošek je pro mě ve znamení nejzvláštnějších protikladů. Maškary x pietní akty, tančící děti x staří lidé pokládající svíčky pod pamětní desku. Jíří X. Doležal x Tonda Blaník..."

Aleš: "Víte, myslím, že jedna z nejcennějších věcí, kterou může národ mít, je jednota. Ať už to bylo v roce 1939, nebo 1989, vážím si nejvíce toho, že se naši předci dokázali spojit a společně vyrazit vstříc útlaku. A že přitom dokázali zaplatit mnohdy i cenu nejvyšší. Kvůli tomu jsem na Národní dorazil, zapálil svíčku a minutou ticha vzdal hold činům, které utvořily naši pohodlnou přítomnost."