S bílým mužem za jihoamerickými indiány

22. 04. 2020 1 {{ articleTotalLikes }} Out of ČZU Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Mnislav Atapana Zelený, pro mnohé neznámý muž s neobvyklým jménem, za kterým se ale skrývá mnohem víc. Je uznávaným etnologem, antropologem a spisovatelem. Vydal spoustu knih o životě indiánů v Jižní Americe, čímž nám dal příležitost více nahlédnout do zákoutí hlubokých pralesů a lidí je obývajících. Přesto jsou naše představy o nich velmi zkreslené. Jsou opravdu tak přírodně založení, jak je většina vnímá, nebo nám mohou nabídnout daleko víc?

iZUN: Nejprve bych Vám ráda položila několik otázek ohledně Vašeho života v Amazonii. Jak Vás napadlo vydat se touto cestou, či kdy jste zjistil, že Vás láká život mezi indiány?

Mnislav Zelený: To se vyvíjelo od dětství, když jsem chodil s tatínkem na vandry, potom sám s partou na tramping, pod širák. Je to také otázka vztahu k přírodě, protože mi došlo, na základě určité literatury, která byla běžná, že indiáni mají k té přírodě blízko, a že jí asi rozumí. Táhlo mě k nim tohle jejich porozumění a to je to, co tady chybí a co bychom si asi měli uvědomit. Takže proto jsem si ty indiány vybral, i když samozřejmě pro většinu lidí je ten název „indián“ takový otřepaný. My se na ně díváme z vrchu a jsou to pro nás, nechci říct, lidé zaostalí, kteří nám nemají co říct. Nevážíme si jich. A taky mě vždy lákaly zapadlé kouty na Zemi. Protože jsem měl dojem, asi správný, že tam ti lidé žijí tak, jak by správní lidé měli žít.

iZUN: Jak jste se do rezervace k indiánům dostal? Přijali Vás bez problémů? 

Mnislav Zelený: V jižní Americe rezervace neexistují. Ti indiáni tam žijí volně, pouze v Brazílii jsou takzvané národní parky. Takže jsem jezdil za indiány, kteří žijí volně v Ekvádoru, Peru, Venezuele. Otázka toho přijetí je vždycky problematická, protože nemají nijak zájem komunikovat. Mimo těch indiánů, kteří už jsou na nás zvyklí a jsou převálcovaní naší civilizací. Vidí v tom příjem peněz, a to je samozřejmě ta tragédie. Jenže mě zajímali ti, kteří ještě žijí podle svých zákonů. Ale ti nemají zájem komunikovat s bělochy, protože vědí a cítí, že z nich nic dobrého nekyne. Jenom samé problémy, ať jsou to nemoci, byznys, zlato, což se samozřejmě v Jižní Americe vyskytuje. Kdy potom ti zlatokopové indiány likvidují a čistí tak prostor.

Každopádně někdy jsem jel na blind, jako ke Kofánům, kde mě poté vyhodili a složitě jsem se vracel. Někde jsem jel na jisté doporučení lékaře, který před lety pomáhal jinému kmeni a vydobyl si dobré jméno. To je prostě různé. Vždycky je dobré, když má člověk nějaký záchytný bod, protože ti indiáni přeci jen od toho bělocha cítí nebezpečí. Což se mi stalo u těch Kofánů, kteří mě nepřijali, i když jsem je lákal na všechno možné a trvalo mi přes týden, než jsem si připravil cestu nazpátek. 

Odjel jsem z té vesnice po proudu řeky Aguarico, kde byla jedna indiánská chalupa Kofána, který tam žil osamoceně. Jelikož už měl styk s bělochy, tak mě přijal a ubytoval. A tak jsem tam týden seděl a přemýšlel, jak se k nim dostat nazpátek. Jednou jsem uviděl, jak u místní řeky bidlují staré ženy a dívky a čekal jsem, co se bude dít. Ony se za hodinu vracely zpátky s plnou pirogou suchého klestí a v tu chvíli mi to doklaplo. 

U indiánů je přísná sexuální dělba práce, tam každá činnost přísluší určitému pohlaví. Mimo jiné je ženská práce chodit pro suché klestí do kuchyně. Napadlo mě, že jim udělám to samé a tím je psychicky rozhodím. Protože od bělocha čekají nějaký útok, nebo lákání na peníze, dárky, a tak jsem si řekl, že by tohle možná zapracovalo. Půjčil jsem si pirogu a mačetu, nasekal pár klacků a přišel s nimi do té vesnice. Najednou mě nikdo nezastavoval. Rozdal jsem jednotlivé klacky před každou chalupu a sedl si doprostřed. Všude bylo vylidněno, jen jsem viděl mezi bambusovými škvírami zvědavé oči, které čekali, co se bude dít dál. Trvalo to asi hodinu, než jako první vyběhly děti. Přiběhly ke mně a začaly si se mnou hrát, pak vylezli i dospělí a už jsem byl jejich.
Bio zpovídaného

Jméno: Mnislav Zelený

Povolání: etnolog, antropolog a spisovatel

Krátký životopis: Mnislav Atapana Zelený se narodil roku 1943. V 60. letech studoval na ekonomické fakultě Vysoké školy zemědělské a dále pokračoval ve svém studiu na Karlově Univerzitě v oboru Etnologie. Působil také jako velvyslanec v Ekvádoru a Kolumbii v letech 1996-2001. V roce 2003 založil nadaci Velká Amazonie za účelem chránit amazonské deštné pralesy a amazonské indiány.

iZUN: Necháváte si říkat Atapana. Ráda bych věděla, jak jste ke svému jménu přišel a jaký je jeho význam.

Mnislav Zelený: To bylo také po delší době. Když tam člověk žije, tak ocenili, že jsem s nimi bydlel, jedl všechno, co oni, kobylky, červy. Nikdy jsem neprotestoval, byl jsem se vším spokojený, pracoval jsem s nimi, stavěl jsem chalupy. Pak už jsem chodil namalovaný a oblečený jako oni, a tak jsem s nimi splynul. Potom ke mně jedna žena přistoupila a přijala mě jako svého syna. Což byl výsledek toho, že splňuji jejich předpoklady, že jsem jako oni. Ani mě nenapadlo, že by se tohle mohlo stát. I když je tam celkem běžné, že staří adoptují nové mladé syny, aby se o ně postarali, protože třeba jejich vlastní synové odešli do jiné vesnice. Čili věděli, jak se jmenuji. Jméno Zelený je pro ně velmi pozitivní. Rozeznávají 18 druhů zelené barvy a byly víceméně nadšení, že se tak jmenuji a jistě to k tomu také přispělo. Je to tedy zelený list určité palmy, jejíž jméno pro ně zní hezky.

iZUN: Naše generace si pravděpodobně neumí život mezi indiány vůbec představit. Mohl byste nám přiblížit, jak to v takovém kmenu chodí?

Mnislav Zelený: Všichni si žijí svůj život, každý jednotlivec si dělá své činnosti. Nám se zdá, že nedělají nic, my jsme hyperaktivní, chodíme do práce. Tam je hlavně klid, děti si hrají, muži ladí flétny. Posledně náčelník ladil flétnu několik dní. Občas někdo někdy zmizí, nikomu neřekne, kam jde, pak se vrátí s ulovenou rybou. Vypadá to, že se nic neděje, jelikož kolem toho není žádný humbuk. Je tam velká pohoda. Člověk je přirozeně lenivý a stejně tak indián. Tam než se rozhodne, že se půjde na rybolov, může to trvat týden. Neexistuje tam režim stravování, prostě se najedí, kdy chtějí. Je to úplně stejné jako u zvířat. Oni se za ně považují a imitují je. Všechno je to podle potřeby, někdy ani to ne. Zkrátka se nikam nespěchá.

iZUN: Jaký mají indiáni postoj k celosvětovým událostem, vědí o nich? Případně kolují mezi nimi nějaké předpovědi pro nadcházející roky?

Mnislav Zelený: Vůbec o nich nevědí. Nemusí nic plánovat nebo se starat o budoucnost, protože ji mají zjištěnou v té přírodě. Tam není žádný strach z budoucnosti jako u nás. Oni žijí den ze dne, vědí, že zítra vyjde sluníčko, že poteče voda v řece. Oni žijí tím dnem, každým jeho okamžikem.

iZUN: Věřím, že jste tam zažil spoustu úžasných věcí, ale stalo se něco nevšedního, co Vás opravdu překvapilo, nebo nějakým způsobem velmi zasáhlo?

Mnislav Zelený: Je jich celá řada. Když jsem ještě moc nerozuměl té kultuře, tak jsem zachránil život jednomu starému indiánovi. Myslel jsem si, že jsem udělal dobrou věc, což tak nebylo. Naše kultura to bere jinak. Byl jsem šamanem ostrakizován, protože on rozhodl, že má zemřít a já jsem indiánovi přesto pomohl. To jsou silné věci, na které jsem si postupem 40 let zvykal. Že život a smrt jsou tam chápány úplně jinak. Takže to pro mě bylo velmi překvapující a šokující, a pak už jsem byl připraven na všechno.

iZUN: Jak vidíte budoucnost indiánů Vy?

Mnislav Zelený: Bohužel je naše civilizace nastavená tak, že kam přijde, tam všechno zničí a nakonec zničíme sami sebe. Což děláme vrchovatou měrou. Čím bude nepřístupnější místo, tam indiáni vydrží déle. Postupně se stěhují. Ačkoliv jsem byl u Kofánů před 48 lety, našel jsem je znovu o 8 hodin plavby po řece dál a to jsem tam byl tento rok. Takže jsem byl spokojen, že dále žijí podle svého a asi nějakou dobu přežijí, ale my jim ten prales okrajujeme. Je to ale jejich životní prostředí, bez kterého oni nemohou žít, protože jim dává obživu. Časem je samozřejmě zničíme, tací bohužel jsme a velice pochybuji, že se změníme.

iZUN: A teď bych se ráda přesunula k Vaší osobě. Na internetu kolují Vaše videa, ve kterých se vyjadřujete k současnému stavu společnosti. Jaký osud podle Vás čeká Evropu?

Mnislav Zelený: Evropa je starý kontinent, tím že jsme staří, abychom přežili vyumělkování technologiemi a tím vším, jsme slabí. Jsou tady kolem nás silnější etnika a kultury, které si činí nároky, aby tu Evropu ovládly. Samozřejmě islám patří k mnohem silnější kultuře než my, už jen proto, že má silnou víru. Ta je tlačí a žene. My už jsme svou víru dávno ztratili a máme už jen ten byznys a peníze. Jak islám správně říká, máme Satana na Wall street, v čemž mají tedy pravdu. Ztratili jsme duchovní rozměr a jsme tedy bezvěrci. Tím pádem jsme slabší, protože si necháme rádi zaplatit a podplatit. Což ten, kdo má víru, by neměl a nedělá. Oni i tuto mechaniku můžou použít proti nám. Nevidím to moc dobře. Samozřejmě se to bude týkat dalších a dalších generací. Je logické, že se svět mění. Jsou tu migrační přesuny, jako byly v 10. a 11. století. Evropa tomu návalu a tlaku není schopna odolat už jen díky tomu, že jsme si vytvořili zákony, které se dají použít proti nám. A jak oni sami říkají, pomocí našich zákonů nás zničí.

iZUN: S tím souvisí i má další otázka, zda-li podle Vás máme šanci ubránit se islamismu, nebo se s tím mají lidé smířit jako s nezastavitelným koloběhem dějin?

Mnislav Zelený: Více méně to tak je. Oni v sobě neustále těžce nesou, že byli tenkrát od té Vídně vyhnáni a mají našlápnuto k tomu, aby se k nám vrátili a nemusí to být zrovna vojenskou silou. Může to být jenom tím, že rodí hodně dětí a my jsme v tomhle zaostalí. Ta porodnost je katastrofálně nízká. Já na každé přednášce verbuji, aby se rodilo a rodilo, nebo jednoduše vyhyneme a nám nakonec nezbude, než i ty muslimy sem pozvat, i když oni vlastně moc nepracují. Takže nevím, kdo tu bude nakonec pracovat. Bude to s námi prostě špatné.

iZUN: Někde jsem viděla Vaše video, ve kterém se vyjadřujete ke smrti. Je smrt, jak ji vnímáme my, slabostí naší společnosti?

Mnislav Zelený: Neumíme si odpovědět na tři základní filozofické otázky; kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme. Indiáni to vědí a hlavně tomu věří. Oni si tu smrt zažijí z přechodového rituálu, kde teče krev, je tu bolest a má duchovní rozměr. To je činí silnými a silný, zdravý člověk je schopen překonávat problémy. Smrt mu nevadí a je na ni připraven. Měli bychom si sami uvědomit, že smrt může přijít kdykoliv. Celková výchova šamana a rodičů je hlavně příprava na smrt. V tom je ta rozdílnost, my se připravujeme na život, ne na smrt. A pak jsme z té smrti vystrašení a bojíme se jí. To samé je i v tom islámu, jsou připravení na smrt, vlastně jako kterékoliv náboženství. 

iZUN: Kdybyste mohl, co byste v české, potažmo evropské společnosti změnil? Hráli by ve Vaší volbě zkušenosti nabyté v indiánském kmeni?

Mnislav Zelený: Od nich se opravdu můžeme leccos naučit. Hlavně je to vyváženost vůči přírodě, smrti, rovnováha mezi duchovnem a materiálem. Indián by se děsil, kdyby tady žil a viděl, jak se kácí les. Ten les udržuje život, vláhu, vodu, všechny důležité věci a pro indiána je voda velmi důležitá. My jsme povzneseni na tyto nízké věci. Pro nás je důležitý úspěch, mít hodně peněz. Tu vodu si vždy někde koupíme a přírodu si najdeme, když ji budeme potřebovat. Přírodu neustále likvidujeme a pak se divíme, že se na nás zlobí, že jsou povodně, krupobití a zničí nám to úrodu. To vše jsou důsledky, jak se k té přírodě posledních 100 let chováme a to by indiána poděsilo, jelikož přírodu bere jako centrum moudrosti a vzniku života. Nikdy by ho nenapadlo vykácet les.

iZUN: A naše tradiční otázka na konec. Jaký máte názor na klecový chov drůbeže?

Mnislav Zelený: Problém je v tom, že je nás hodně. Máme problém uživit se, tím pádem se všechno posouvá do nepřirozených způsobů, kdy ta zvířata zavíráme do budov, klecí. Když to vidím, tak jsem zděšený. Jsem příznivcem živit se tak, jako indiáni, rybařením nebo lovem, což u nás nejde. Jsem také zastáncem, abychom začali jíst hmyz, pavouky, červy. Každopádně každá klec je špatná. To je právě ten rozpor naší civilizace, ten rozpor tam, kam jdeme a nakonec v té kleci skončíme sami a bude si na nás ukazovat někdo jiný.

Autoři: Nikola Řeháková Foto: Filip Soukup
Pohledem autora

Jistě nebudu sama, když řeknu, že jsem jako malá toužila být indiánem. Žít v souladu s přírodou, bydlet v teepee a obstarávat si obživu sama. Jsem tedy velmi vděčná, že jsem se setkala s člověkem, který mi dopřál zjistit, jaké to skutečně je, byť jen díky spojení slov a mé představivosti. Ještě jednou děkuji za rozhovor.

Mrkni taky na tohle

20. 05. 2020 0 1

Radosti a strasti studenta chalupáře

Číst více
18. 05. 2020 0 4

Věty, s kterými stoprocentně zůstanete single.

Číst více
11. 05. 2020 0 1

Jarní otužovací

Číst více

Komentáře

Uživatel

Odpovídáte na komentář {{ commentParentAuthor }}.

Naši partneři

  • Dáme zkoušku KPMG Díly na traktory CK MUNDO ČZU
  • Díly na traktory FAPPZ FLD FTZ FZP