Karla a továrna na strach - Mistr

„… nevím nic!“ pípla Karla zpod kápě, kterou měla nedobrovolně přetaženou přes obličej. Černá látka kápě byla tuhá a těžká, smrděla plísní a houbami.

„LŽEŠ!“ zařval jí do ucha a uhodil ji do tváře. Karle vystříkly slzy a začala nekontrolovatelně plakat. Slzy velké jako kuličky hrášku jí tekly po tvářích a vpíjely se do pytle na hlavě. Třásla se strachy, všude po těle měla husí kůži, srdce jí bušilo, žaludek měla na vodě. Nevěděla, co se stane, co s ní udělají. Tak strašně ráda by teď seděla doma u televize. S horkou čokoládou a pořádným kusem kokosové buchty od maminky. Vzlykla.

„Poslouchej mě, holčičko, teď mi hezky povíš všechno, co víš… Jinak…,“ šeptal. Byl tak blízko, že se rty dotýkal jejího krku. Karle se z něj zvedl žaludek. Musela se hluboce soustředit, aby si nevrhla do pytle, co měla na hlavě. Zadržela dech a doufala, že on trochu poodejde. Rty měl suché a popraskané a jeho dech… Kdyby měl barvu, byl by jedovatě zelený se schopností měnit DNA všech žijících bytostí.

Cvak

Trhla sebou. Ucítila ledové ostří čehosi kovového přejíždějící nahoru a dolů po její noze. Nemohla se hýbat. Vzlykla a slzy se jí opět spustily dolů po tváři. Pytel byl už jejími slzami nasáklý. Čepel nože jí teď hladila vnitřní stranu stehna a jela stále výš. Muž, který nůž naváděl, hlasitě vzdychl a zatřásl se. Zpomalil a vedl nůž stále výš a na jejím nejcitlivějším místě zastavil. Byl vzrušený, a kdyby Karla neměla pytel přes hlavu, bývala by jeho vzrušení i viděla. Pokračoval dál po břiše, až ke Karlinu výstřihu. Špička nože jí teď tlačila zespodu na čelist. Muž cukl nožem a rozpáral tak Karle tričko i s podprsenkou. Byla zima, husí kůže jí naskočila po celém těle a jemu se to evidentně líbilo. Ostrou kudlou jí teď přejížděl po zimou ztvrdlých bradavkách pořád dokola.

Pak odložil nůž a přiblížil se ke Karle.

Zvenčí byl najednou slyšet rachot a ozvěna kroků. Otevřely se dveře a v nich se objevil muž: „Máš jít nahoru. Už přišel… Pěkný kozy, určitě máš i mladou pevnou p-.“

„Stačí!“ přerušil ho muž v místnosti. Oba dva se nahlas rozchechtali a se slzami v očích odešli spolu chodbou pryč a dveře nechali otevřené dokořán.

***

„Ale, ale… Kdo se to na nás přišel podívat?“ pronesl do ticha obrovské přijímací místnosti bez oken muž, jehož hlas ještě přidával hale na chladnosti. Byl vysoký, vyšší než normální lidé, a jeho bílá vrásčitá pleť přímo zářila v tom šeru, do kterého byla celá místnost zahalena. Jeho ocelově šedé oči těkaly po místnosti, ale bílý stín, který je překrýval, jim neumožňoval, aby něco viděly. Byly slepé.

„Mistře… Já-,“ pokusil se něco říct.

„Ticho! Budeš mluvit, až ti to povolím. Podej hlášení,“ poručil stařec přísně.

„Mistře,“ udělal krok dopředu, „já… já… nesplnil jsem úkol, který jste mi, pokud si pamatujete, vy osobně zadal. Já,“ drmolil. Nevěděl, jak mu má svůj neúspěch vysvětlit. Připadal si jako budižkničemu.

„Jistě, že si pamatuji. Tvým úkolem bylo najít ji a přivést sem. Zklamal jsi mě, bratře. Zklamal jsi nás všechny. A teď budeš za své zásluhy odměněn,“ řekl stařec až nepřirozeně vlídným hlasem a udělal několik kroků vstříc mladíkovi stojícímu pár metrů od něj. Mladík se ho bál. Byl vyděšený z toho, jak stařec vypadal. Že nemá na hlavě ani chloupek, že jeho vrásky napovídaly, že mu bude hluboce přes devadesát let, že měl šedé zakalené oči, že měl dřevěnou nohu, na kterou při každém druhém kroku napadal.

27 května, 2014 - 15:29 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

No to je teda pí*ovina...

Uprostřed třetího kroku do místnosti vtrhli dva muži, kteří se čemusi hlasitě chechtali a nevěnovali pozornost rozhovoru, jenž svým příchodem přerušili. Když si všimli starce a jeho pohledu způsobujícímu pomalu krvavé rány, klesli na všechny čtyři končetiny a začali cosi jednohlasně odříkávat plynulou latinou.

„TICHO! Vypadněte!“ zařval pevným hlasem Mistr. Jeho slova se odrážela od zdí a pokračovala až na chodbu a dolů do sklepení. Muži už ale stáli na nohou a opatrnými kroky couvali pryč z haly.

„Přiveď ji,“ poručil mladíkovi, „jdi.“

***

Na bosých nohou cítila chladný vzduch. Pach plísně a hub byl díky přílivu čerstvého větru o něco slabší, přesto byl dost silný na to, aby se Karle lehce zvedl žaludek. Všudypřítomné ticho ji rozčilovalo. Slyšela jen bušení svého srdce v uších. Kromě čerstvého vzduchu cítila i něco jiného – příležitost. Nechtěla čekat přivázaná k židli s již neexistujícím výstřihem a roztrženou podprsenkou na to, co s ní udělají. Chtěla být doma, koukat na stupidní zprávy na Nově a jíst cokoliv, co by jí přišlo pod ruce.

V hlavě jí vyvstával plán útěku. Dostane se ze židle a uteče. Bylo to jednoduché, možná až moc, říkala si, ale jak lidová moudrost praví - v jednoduchosti je krása. Na všechny ty háčky, které její plán v tuto chvíli měl, nechtěla Karla radši ani pomyslet.

Začala se na staré rozviklané židli houpat jako na houpacím křesle a doufala, že alespoň jeden šroub povolí a ona se bude moci vyvléknout, sundat si pytel a pokusit se tak získat svůj život zpět. Několikrát se zhoupla, ale do posledního odrazu dala o trochu více síly, než původně zamýšlela, a převrátila se i s židlí na záda. V poslední chvíli stačila trochu předklonit hlavu, aby se tak vyvarovala té rány, kterou si mohla pádem na zem uštědřit. Jako píďalka se snažila vyprostit s rukama pořád zavázanýma zpod židle. Po několika momentech se jí to podařilo. Vstala. Ruce měla za sebou spoutané, což jí v její situaci vůbec nepomáhalo, ale tak strašné to taky nebylo. Předklonila se, a jako na rockovém koncertu házela hlavou, aby setřásla ten příšerný smradlavý pytel, který měla až doteď přehozený přes hlavu.

Vyšla ven ze dveří a pomalu, nohy ji studily od kamenných podlah, procházela prázdnou chodbou a k jejímu konci, kde byly masivní dřevěné dveře vedoucí buď do horoucích pekel, nebo domů k televizi. Potichoučku, jak to jen šlo, se přibližovala k východu z chodby. Byla už téměř u nich, když se dveře s rámusem rozlétly.

„Co tady děláš?!“ křikl na ni se směsicí starosti a rozhořčení mladík.

„Tome? Proboha, nikdy jsem tě neviděla radši. Jak se odsud dostanem? Tobě taky dali pytel přes hlavu?“ měla spoustu otázek, na něž ale odpověď v nejbližší době nejspíše nedostane.

„Buď zticha, prosím tě,“ umlčel Karlu Tomáš. Nechápala. Nechápala vůbec nic.

„Ty seš jeden z nic, viď? Proč bys jinak chodil všude se mnou. A… a ten prsten! To je nějaký váš symbol, že jo? A co ta vražda? Tys o ní určitě věděl! Byls u toho? Mluv!“ chrlila na něj jednu otázku za druhou a on na ni, místo toho, aby jí odpovídal, pouze smutnýma očima hleděl a nic neříkal.

„Všechno se dozvíš, teď tě ale musím dovést nahoru za Mistrem,“ řekl vlídně, chytil ji za ruku a chtěl ji odtáhnout.

„Tome, pojď, utečeme spolu,“ prosila ho.

„Nejde to, našli by nás a udělali s námi to samé, co se všemi ostatními.“

„Tomáši, stůj,“ zastavila se, stoupla si před něj a vášnivě, jako by to bylo naposled, ho políbila. Z nějakého důvodu i cítila, že to byl jejich poslední polibek v životě.

Tomáš úplně změnil výraz ve tváři. Karla si domýšlela, že se v něm hnulo svědomí.

„Pomoz mi utéct…,“ prosila ho znovu.

Tomáš nevěděl, co si má počít.

Má Tomáš Karlu odvést nahoru, jak mu jeho Mistr z bratrstva nakázal, a vyhnout se možným následkům, nebo Karle pomoci s útěkem a Mistrovi prostě jen zalhat, že už ji odvedl někdo jiný?