Můj karanténní deníček

Sobota 

Čeká mě zhruba měsíc doma. V jednom baráku s rodinou, co je schopná se před snídaní dvakrát pohádat. Kvůli kapesníkům. To chceš. Moje milovaná maminka před třemi dny dokončila Whole30 stravování. Neptejte se. Taky nevím, o co jde. Každopádně už jsou to tři dny, co zase může pít alkohol. Víno u nás od té doby teče každý večer proudem. Nestěžuju si. Jen se modlím, aby nezavřeli vinotéku. Dnes večer byl, vzhledem k bídné nabídce, zvolen trochu ponurý program s provokativním názvem. Tenkrát v ráji. Film o nacistické okupaci, válce, bezpráví a odporu jednoho prostého hrdiny. Končí to jeho popravou. Film jsme naštěstí nedokoukali. Těsně před tím, než ho dostali nácci, to přepnuli na Hepnarovou. Hezký sny.

Neděle 

Dnes jsem se vzbudila až v 10 hodin. Sakra! Mi utekl první díl Kobry 11. To po ránu zvedne žluč. Po obědě jsem se konečně rozhoupala k tomu sednout za počítač a pracovat. Na bakalářce ne. Na to je přece času dost. Maminka zatím pekla nějaký její zdravý koláč, protože měla dorazit babi s dědou. Nadávala u toho jak zedník, nechtěl jí totiž tuhnout krém. Poznámku, že je to zas moc bez cukru, jsem si raději odpustila. Mám se totiž ráda. Příjezd prarodičů znamenal jediné, můj nezvedený bratr (čtěte: ten parchant mrňavej) byl celé dvě hodiny hodný. Babička nám vyprávěla spoustu nepodstatných informací o spoustě lidí, co neznám. Vše jsem jí s úsměvem odkývala. Děda si statečně a beze slov dal mamky low-carb buchtu a zase jeli. Moc kontaktu v dnešní době škodí. 

Pondělí 

Při pondělku jsme si přivstali. Teda aspoň já. Třeba bratr tradičně vstával už v půl šesté. Neznaboh. Každopádně jsme již před devátou hodinou vyráželi směr babi. To abychom vyložili bratra. A pak směr Praha. To proto, že jsem potřebovala několik nezbytností z mého studijního bydliště. Potřebovala jsem léky. To abych v mé domovině nepošla na alergii z čistého venkovského vzduchu. Poznámky k bakalářce. To abych si odvezla alespoň něco potřebného. A hlavně, kávovar! Protože to, co doma pokládají za kávu, nenabízejí ani u Vietnamců v bufáči. Z celého dne mám snad jediný poznatek. Tím je prosím vynalézavost Čechů. Zdá se totiž, že si v době národní krize, kdy by se z domu mělo lézt jen v nejvyšší nutnosti, vynalezli nový druh sportu. Auto-tramping.

Úterý 

Dneska se děl úplný exkrement! (Prý nemám mluvit sprostě.) Už mi z toho degeneruje mozek. Jakože fakt! Tak třeba jsem se cpala brambůrkama a omylem vysypala drobky na svoje poznámky. Normální člověk by to smetl na zem. Já to z toho papíru začala olizovat. Výsledkem byl rozmazaný text a černý jazyk od inkoustu. Tleskám. A také začínám mít zhoršenou krátkodobou paměť. Občas musím fakt hodně přemýšlet, jestli jsem třeba ráno už měla kafe, proč stojím u lednice a tak. Vlasy si ve sprše meju pro jistotu dvakrát.  

Středa 

Dnes jsem se přistihla, jak si víc než půl hodiny tupě čumím na svoje karanténou zasažený chlupatý nohy. Totální mozkovej průjem. A jelikož už i na mém psu je vidět, jak mu to leze na mozek, vypravili jsme se spolu na procházku. Načerpat pozitivní vibes. Tradičně se projevila jeho psí vděčnost, když se s láskou v očích, tak abych to viděla, vyválel v srnčích bobcích. Opakovaně! Hovado jedno černý (tohle říct jinak fakt nejde). Koupat ho ale nehodlám. Čtyřikrát za měsíc by už bylo moc. Cestou zpět ještě zaútočil na kolemběžícího pána. To mu teda schvaluju, já sportovce taky nemusím. Jen je mi blbé místo „Nesmíš" křičet „Vem si ho!".

Čtvrtek 

Brzy ráno mamka vyrazila na nákup. Konečně! Už jsem neměla nudou co žrát. Vzhledem k tomu, že tam prej zas bylo, a to cituji: „lidí jak nasráno“, přivezla si i celkem dobrou náladu. Třeba vůbec na mě neječela kvůli myčce, jak má běžně ve zvyku. Až odpoledne z ní vypadlo, že má vlastně depku, protože se nudí. Z vlastní iniciativy jsem proto navrhla zahrát si společenskou hru. Chyba! Já jsem prohrála na plný čáře a zase prokázala svou dutost. A mamka? Ta zas odpovídala na otázky, ještě něž je kdokoliv stačil přečíst. Ona totiž nerada prohrává. No, od depky jí nakonec stejně pomohla až večerní lahev vína.

Pátek

Poslední dobou na mě všude na sociálních sítích vyskakovaly samý memes typu moje špeky před a po karanténě. Na to konto jsem se rozhodla cvičit. Našla jsem si super 30denní program od Jillian Michaels. A ne, není to ta pornoherečka! Ta se jmenuje Holly, to náhodou vím. Každopádně je to pěknej mazec. Jestli ten měsíc přežiju, oslavím to hromadou zmrzliny. Čokoládový. Jediné, co mě žhaví doběla, je nechápavost mé rodiny. Pravidelně okupují koupelnu, když docvičím a potem zbrocená se potřebuji rychle umýt. Už jsme se kvůli tomu i zhádali. A nebylo to hezký. Mám takový neblahý dojem, že to dělají naschvál. 

A co závěrem? 

Tohle byl pouhý týden, takových mě čeká ještě aspoň pět. A víte co? Já se na ně snad i těším. A ještě víc se těším na ty týdny, kdy budu sama na bytě v Praze. A aby tu byl i nějaký morální vliv: Noste roušky. Nebuďte, do prkýnka dřevěnýho, sobci a pomáhejte!... no však to znáte.