Pár slovíček se Stanislavem Komárkem o zemědělství, Římské říši, ale i dnešní společnosti

17. 04. 2019 0 {{ articleTotalLikes }} Out of ČZU Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Redakce iZUNu Vám tentokrát přináší jedinečný rozhovor. Ne každý den je totiž možnost v rámci rozhovoru vyzpovídat velmi znalého biologa a zároveň filosofa. Pan Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr. se však věnuje ještě pestřejší škále oborů a zájmů, jeho přehled je neuvěřitelný. Rozhodně by se dalo říci, že patří k nepočetné skupině lidí, které známe pod označením „intelektuálové”.

Pana Komárka a řadu dalších velmi vzdělaných osobností budete mít možnost vidět a poslechnout si osobně již ve čtvrtek 18. dubna v rámci jubilejně prvního diskusního setkání s názvem Péče o živé: Čas dronů a motyk od 9:00, v místnosti D207 (PEF). Pokud máte čas, tak na tuto událost rozhodně neváhejte zavítat.

Pro lepší představu o tom, jak se pan Komárek orientuje, jsme mu položili několik otázek. 

iZUN: Dočetl jsem se o Vás, že jste biolog, filosof, spisovatel, romanopisec, etnolog, antropolog, historik, píšete básně... To je neuvěřitelný rozsah znalostí, kterými musíte oplývat. Za koho se osobně považujete nejvíce? 

Stanislav Komárek: Říká se devatero řemesel, desátá bída. Nejvíce se považuji za biologa. Biologii jsem vystudoval a hrdě se k ní hlásím. Jistě, biologie nedrží pravdu o světě celou, to si myslí jen biologičtí fundamentalisté a každá nauka může být ráda, když té pravdy drží kus. Živá příroda mě vždycky strašně zajímala, ostatně člověk je také živá bytost. Neříkám, že člověk je druh jako každý jiný, to není. Giboni si nenahrávají rozhovory a nevěší je potom na net. Giboni si giboní někde v korunách stromů v Malajsii, ale to, že souvisíme s jinými druhy, to je jisté. Když vidíme maminku s děťátkem a kočku s koťaty, tak to není až takový rozdíl na pohled. To si naše biologické kořeny hned uvědomíme.

Neříkám, že člověk je druh jako každý jiný, to není. Giboni si nenahrávají rozhovory a nevěší je potom na net. Giboni si giboní někde v korunách stromů v Malajsii...

iZUN: Rozhodně patříte do úzkého okruhu intelektuálů. Jak hodnotíte úroveň vzdělávání a intelektuální vývoj současné populace v České republice?

Stanislav Komárek: Pod pojmem intelektualita se může skrývat leccos. Pokud by se tam skrývalo hluboké vzdělání s univerzálními zájmy, bylo by to dobré. V opačném případě se ale může jednat i o, řekněme, polovzdělaného agresivního aktivistu. A ten si také bude říkat intelektuál. Každý pojem, který používáme, bývá různě široký. Jako natahovací žvýkací guma. 

iZUN: A spatřujete, že se okruh intelektuálů kolem Vás v současnosti rozrůstá? Nebo je tomu spíše naopak? Produkují vysoké školy mladé intelektuály?

Stanislav Komárek: Obávám se, že školy obecně nyní produkují mnohem více lidí s diplomem. V současné generaci intelektuál nerovná se absolvent vysoké školy. Ve středověku bych byl v nějaké poustevnické sluji nebo v klášteře, případně v raném novověku nějaký sedlák písmák, kdyby mě milostivá šlechta do toho kláštera nepustila, ale v současné době jde na vysoké školy 60 - 70 % populace a to je obrovský rozdíl oproti mé generaci. Vidím to i na biolozích. Nadaných biologů se rodí v České kotlině každý rok zhruba stejně - mezi pěti až deseti, ovšem ke studiu biologie na vysoké škole se bralo za mých časů 20 lidí a teď se bere asi 400. Čili mnoho lidí, kteří v minulosti kadeřili trvalé ondulace nebo prodávali rajčata, nyní ten diplom bude mít. Na druhou stranu nejde se dnes živit krumpáčem a motykou jako v minulosti, s vysokoškolskou laťkou se ale muselo jít nějakým způsobem níže. Vzdělaných lidí jistě přibývá, ale bránil bych se obecně výrazu intelektuál. Je to slovo plastické a kdo by se za něj nepovažoval... Dokonce bych řekl, že intelektuál je ten, kdo řeší problémy raději teoreticky než prakticky, kdo má-li odstranit někde nějaký balvan, tak se nad tím zamýšlí z hlediska filosofického, politologického či geologického, než aby vzal sochor či hever do ruky a pohnul s ním o kus dál. I takovéto lidi svět potřebuje, ale jejich potřeba je limitovaná. Možná bych zde citoval to, co poválečný německý kancléř Adenauer o intelektuálech říkal: „Jsou malicherní, svárliví a nespolehliví, nemám je rád...”. Já se z toho nevyjímám, ale snažím se tyto věci trochu utlumovat.

iZUN: Je o Vás známo, že po studiích na Přírodovědecké fakultě UK jste emigroval do Rakouska a působil zde na Ministerstvu zemědělství. Máte i přes Vaše současné biologicko-filosofické zaměření blízko k zemědělství?

Stanislav Komárek: Částečně ano. A nejenom, že jsem byl na tom ministerstvu. Víte, co se v Rakousku říkalo? Co, že je největší překážkou rakouského zemědělství? Správná odpověď je: Ministerstvo zemědělství. Já jsem tam administrativními prostředky v jednom resortním ústavu bojoval proti obaleči jablečnému. Bylo to zajímavé, ale řekněme, že mě to poučilo spíš o teorii byrokratismu, řekněme o Murphyho zákonech. A o tom, že Franz Kafka nebyl morbidní intelektuál, ale realista. Co Karel Václav Rais pro český venkov, to byl Franz Kafka pro úřad. Úředník on byl vzorný, to je pravda. O zemědělství jsem se tam poučil jen trochu. Například o iracionalitě různého subvencování a dalších věcech. Ale zemědělství mě vždy extrémně zajímalo. I například tropické zemědělství. Dost jsem totiž cestoval mimo Evropu a koneckonců živi jsme zemědělstvím. Naše úcta k zemědělství strašně poklesla. Bohužel musím říct, že i my biologové - i já jsem tím v mládí trpěl - jsme se dívali na vaši školu skrz prsty. Podobně jako se lékaři dívali skrz prsty na nás, jako na chudé příbuzné. Samozřejmě, že každý chce nad někoho vyčnívat a nevím, nad koho chcete v Suchdole vyčnívat vy, ale čím jsme primárně živi? Nejen chlebem živ je člověk, ale převážně chlebem. Na to, aby se člověk mohl zabývat něčím jiným než svým žaludkem, musí se nejprve najíst. Je takový vtip z minulého režimu, kdy se potkají dva intelektuálové před Kremlem, a jeden říká: „Boha není!” a druhý na to: „A salám snad je?”. Takže kdyby zanikly kulturní rostliny, do roka je po lidstvu, nebo se sníží jeho počet na několik set tisíc jako před nástupem zemědělství. Kdyby zanikli domácí živočichové, snad bychom to přežili, ale dřeli bychom bídu s nouzí. Řekněme tak příděl jedné sardinky na týden. Dělám přednášky o domestikaci na Přírodovědecké fakultě, to je jeden z nejzajímavějších fenoménů vůbec. O kulturních rostlinách mimoevropských toho nevím dost na to, abych o nich mohl přednášet, ale minimálně jich většinu poznám. Dávám na ně pozor, kam jen jedu. Zemědělství je mimořádně důležitá a mimořádně zajímavá věc. 

Vzestupu byrokracie se nedá čelit nikterak jinak než občasnou revolucí, koneckonců jednu pamatuji. Bylo mi tehdy 31 let a byl to nejhezčí zážitek mého života vůbec - tenkrát se udělala spousta důležitých rozhodnutí.  Pro mě bylo důležité, byť v globále se to ztratilo, že byla založena naše katedra.

iZUN: Plynule nyní navážu na poslední otázku. Již ve čtvrtek 18. dubna vystoupíte v rámci diskusního setkání Péče o živé na České zemědělské univerzitě v Praze. Mohl byste prozradit, na co přesně se účastníci tohoto setkání mohou těšit v rámci Vaší přednášky? 

Stanislav Komárek: Budu mluvit o tom, co je přirozenost a příroda. Například v antice to spadalo pod jedno řecké slovo: fysis či latinské slovo natura byla příroda a přirozenost, a to i jednotlivého člověka. Vidíte, jakou má ten Vaňous „náturu“... Je omezený? Hněvivý? Nepříliš pracovitý? Něco o panu Vaňousovi víme, a to jsou zrovna vlastnosti, se kterými by dneska plně neprorazil, ale řekněme, že my našimi zásahy do životního prostředí také tu přirozenost biosféry i jednotlivých druhů ohýbáme do krajnosti, vlastně ji lámeme. U lidí tu přirozenost také natahujeme na skřipec, jak jen to jde. Setkáváme se s věcmi, které nikdy v historii nebyly. Například některé manželky mých kamarádů si stěžují, že jejich manželé jsou tak nadšeni internetovou pornografií, že je zanedbávají. To je samozřejmě věc, která tu nikdy nebyla, a naše instinkty nejsou vybaveny na to, aby tu mohlo být něco jako film. To nikdy nebývalo a podobnou podívanou si mohl dovolit snad jen nějaký nezbedný velmož s neomezenými možnostmi. Jsou lidé propadlí computeru, jsou lidé propadlí gamblerství. Jsou to zkrátka jiné problémy, než čteme v tom už zmiňovaném Karlu Václavu Raisovi, kde byl řádným manželem ten, kdo příliš nepil, příliš svou ženu nemlátil a nehrál karty, že by třeba prohrál svou chaloupku. Závislost na karetních hrách se od těch dob téměř ztratila, na alkoholu ne. Proti domácímu násilí máme paragrafy. Svět se mění. V některých parametrech se naše přirozenost ohýbá méně než za viktoriánské éry, ale v něčem zase více, a to bych tam chtěl nějakým způsobem rozvést. Hodně mluvíme o znečišťování životního prostředí. To se od mého mládí jednoznačně zlepšilo. Pod Dvorem Králové mělo kdysi Labe tu barvu, na kterou zrovna ten den v místní textilce barvili látky. To si moc dobře pamatuji. To by dnes vyvolalo naprosté zděšení. V rýnské vodě se údajně daly vyvolávat fotografie. Dnes jsou tam lososi, opět. Ale máme jiné problémy... Jestli lpí na jablku kletba nebo polychlorovaný bifenyl, to je zase závislé na historickém kontextu. Naše vnitřní prostředí je také do značné míry zasviněné. Současné pracovní vypětí v obvyklé západní společnosti mám za přílišné a zděsilo mě, když jsem byl kdysi v Mexiku a po těch pyramidách s pubertálním uchechtáváním poskakovaly vysmáté 80leté americké babičky, které by měly za běžných okolností vyprávět vnoučatům o minulosti, ale celý život se k životu jaksi nedostaly. Abychom přežili život jako kdysi noc v nádražní čekárně, to také není nejlepší. Současný chomout je jakoby z plyše. Nemáme drába s bičem, ba ani na fabrice nehouká v pět ráno siréna... Angličtí dělníci například dostávali ještě kolem roku 1850 v práci běžně výprask, pokud nepřišli včas. Fabrikanti tvrdili, že jinak z nich nejde dostat ulejváctví, a to ani omezením výplaty. Dneska nám něco podobného nehrozí. Ale plyšový chomout hypoték nad námi dále visí. Hypotéka je strašně výhodná, jenom 7 % ročně. Jsem moc rád, že jsem se celý život bez bankovních půjček obešel, ale kdo v nich dneska nejede, tak jakoby nežil. Žije zbytečně. To je problém. Žijeme v nejpříznivější době, co kdy byla. Nikdy se lidé nedožívali tak vysokého věku, nikdy neměli takové množství potravin... Emanuel Rádl, zakladatel naší katedry, psal někdy ve 20. letech, že přijde doba všeobecného šlechtictví. No, v jistých směrech je to pravda. My máme dnes to, co měl v minulosti jen kníže pán. Několik pěkně vytemperovaných místností, každý den čisté prádlo, tropické ovoce i v zimě, zámořské výlety... Ale také došlo k všeobecnému nevolnictví, a tak máme všechny ty věci, které kdysi měli nevolníci. To jest většinu dne trávíme neuspokojivou a nám odcizenou prací, jejíž smysl těžko pochopit. Většina se pak není schopná oddávat ničemu jinému, než prázdným a jalovým zábavám. Nejsme pány svých osudů. Naše osudy jsou závislé, jak se nějaký koeficient posune v Bruselu o jedno desetinné místo a podle toho nám fabriku zavřou. To je stejný případ, jako když se nevolník díval na oblohu, jestli zaprší a ono nezapršelo, až osení uschlo. Tady nejde už o život, ale o životní smysl - abychom se nezměnili v zombie. Ale vždycky by měl být důvod, proč být živ. Žít jenom proto, aby bylo živo, je trochu smutné.

Ta pestrost možností je jen na pohled. Ve skutečnosti se žije podle jednoho mustru a převážně se vyplňují formuláře. Je to asi takové: když slepici, která má hlad, dáte hrstičku pšenice, je nadšená. Když na ni svrhnete ale té pšenice valník, tak je ráda, že si zachrání holý život a že se polomrtvá, položivá z té haldy zrní vyhrabe. Takže bych nejen studentům České zemědělské univerzity vzkázal, abyste tohle to nějak zvládli a neztratili zájem o to, co je v životě opravdu podstatné.

iZUN: To, co říkáte, působí trochu negativně. Takže budoucnost naši civilizace nespatřujete úplně růžově?

Stanislav Komárek: Ona bude taková strakatá. Je zajímavé, že na prorokování nemusí mít nikdo žádnou kvalifikaci. Když neautorizovaně zavedete do nějakého domu plyn a on tam vybuchne, tak vás zavřou, až zčernáte, pokud budete neautorizovaně prorokovat úplné hlouposti, tak za to není jakákoliv odpovědnost. Také vidíte, kolik mediálních proroků je. Nejsem jediný, kdo si takto třepí ústa, ale jenom bych upozornil, že jsem jako mladý emigrant četl různé západní politology a kremlinology o tom, co nás čeká. Co ti se naprorokovali hloupostí... Doufám, že jim medicína prodloužila žití a teď se na pokraji hrobu hanbou rdí. Ale starci se rdí těžko. Tak snad se alespoň chytli za nos a říkají si, co jsme to my hlupáci psali...  

Domnívám se, že budoucnost nebude ani temná, ani zářivá, ale bude to taková mozaika. Tuhle jsem slyšel přednášku, ostatně vašeho pedagoga, profesora Petra, o brzké reálnosti genetických modifikací u lidí. Pokud s reprodukcí ještě 15 let počkáte, tak si pak můžete odnést oplodněné vajíčko do genetické inženýrovny, tam vyříznou geny pro pihovatost, zlobivost, alkoholismus, různé perverze a za devět měsíců se narodí děťátko vašich snů. Nyní to záměrně karikuji, ale dnes už by ty zásahy s jistým rizikem udělat šly, a za 20 let asi bez rizika. Otevřou se možnosti, které nebývaly. Je důležité vědět, že však každá změna nějaké možnosti otevře a nějaké zavře. Středověk z dnešního hlediska neměl lékařskou péči de facto žádnou, na druhou stranu měl velice rozvinut princip zvaný umění umírat. S těmi, co se chystali zemřít, tam byli mniši, kněží a další specialisté, kteří je na to připravili. Dnes se té kmotry zubaté panicky bojíme a co je nám platné, že se dožijeme 85 let, když se poté propadneme do nicoty. Vždycky, pokud si pamatujeme, něco bylo, že „nebude nic“, to je mimo okruh naší představivosti. Podobně jako představy o ráji a pekle. Ty jsou přeci jenom trochu názornější, ty lidové. Žádné opatření není takové, že by přinášelo jen vše dobré a naopak, vše zlé přináší aspoň špetku dobrého. Mnohdy ta aktiva ovšem nestojí vůbec za to. Byť měla například Třetí říše dobrou ochranu zvířat a přírody, a sovětské Rusko krásnou lyrickou poezii, tak to jaksi nestálo za ty hrůzy. Podobně v jistém smyslu měli největší zásluhy o lidstvo Haber a Bosch, němečtí chemici, kteří, jak známo, jako první zvládli syntézu amoniaku ze vzduchu a tudíž vyrobili dusíkatá hnojiva „z ničeho“. A teď jestli mít Habera a Bosche za poloviční světce nebo zločince, protože tím umožnili jednak potřít hlad ve světě, ale na druhou stranu se z problému hladu stal problém obezity a přemnožení. Obezity takové, že třeba člověk neprojde dveřmi. Ochranáři vyčítají, že tento objev zvedl počet lidí na skoro devět miliard a zvyšuje se dál. Neuděláme žádné opatření, které by nemělo nepěkné vedlejší efekty. Kdo to popírá, tak je buď podvodník, nebo nekritický nadšenec.

...řekněme, že my našimi zásahy do životního prostředí také tu přirozenost biosféry i jednotlivých druhů ohýbáme do krajnosti, vlastně ji lámeme. U lidí tu přirozenost také natahujeme na skřipec, jak jen to jde.

iZUN: Také se zajímáte o historii. Pokud se nemýlím, tak konkrétně máte rád dějiny římského antického impéria. Proslulé jsou Vaše názory, kdy srovnáváte rozpad této říše se současným stavem v Evropě. Mohl byste tyto názory našim čtenářům blíže specifikovat?

Stanislav Komárek: Nemohu říct, že bych se Římem zabýval přes určitou míru, ale římské dějiny jsou obecně známé, a to jak vzestup, tak úpadek Říma. Římská říše byla samozřejmě jiná, než je Evropská unie. Jí je jen podobná tím, že byla také velká a mnohonárodnostní. Římská říše se na rozdíl od Evropské unie rozšiřovala vojensky, na dnešní poměry to byl hrozně vojenský stát. Na druhé straně byla Římská říše mnohem tolerantnější vůči lokálním božstvům a zvykům, v podstatě se po obyvatelstvu chtělo jediné, a to aby se nebránilo a platilo daně. Daně do Říma, kde se vydržoval římský lid, populus Romanus, který dostával příděly oleje a chleba a také nákladné hry v Circu (Circus maximus (italsky Circo Massimo, do češtiny přeložené jako Velký cirk) je římské antické sportoviště nacházející se v Římě, pozn. redakce). Dnešní ochranáři by se tehdy chytali za hlavu. Ale dnes se stejné násilnosti dějí a to na počítači, takže se nemusí do opravdového lva bodat opravdový oštěp. Z principu to byla dosti jiná říše. Také neznali přílišnou míru pokroku, všechny změny byly spíše organizační. Telegram, jako třeba zpráva o vojenském tažení, šel z perských hranic do Říma, i když to šlo tryskem a kurýři neustále měnili koně, 14 dní. A nebyl samozřejmě ani telegraf. Tím se obě říše liší. Řím, to byl jistě div organizace, ale na technické úrovni nebylo možné říši posunout za jistou hranici. Poté samozřejmě bylo problémem to, že římské vládnoucí vrstvy se přestávaly rozmnožovat, věnovaly se rozmanitým zábavám, nechtěly bojovat v armádě, takže se najímali Germáni, potom však následovala germánská invaze do Říma... To je něco, čemu by se Řím v době své největší slávy hravě ubránil. Ale koneckonců, Germáni se třásli na to, až budou římskými občany, protože občanství se štědře rozdávalo. Římský proletariát mluvil takovou chudou řečtinou, Markovo evangelium je pro ně psané řecky, nikoliv latinsky. Další komplikací bylo, že tam bylo mnoho propuštěnců syrských. Oni ty Syřany dováželi jako zahradníky, protože uměli různé triky, jako například roubovat stromy, což se v Římě přejímalo ne učením, ale tím, že se pár desítek syrských sadařů pochytalo a přivezli se v okovech do Říma, aby pracovali pro ně. Tyhle problémy se trochu jako přes kopírovací papír opakují zřejmě u všech velkých říší. Já sám pamatuji zánik jedné velké říše, a to bylo sovětské impérium. Tam už ten telegraf byl, ba i bezdrátové spojení, ale stejně to nebylo mnoho platné. Vždycky tam strašlivě zbytní administrativa. Když se císařský dvůr stěhoval, tak se za ním dovážely na vozech a vozech papyry a pergameny s různými úředními úkony. Pak došlo, aby se mohly lépe vybírat daně, k připoutání jednoho člověka a jeho potomstva k jejich živnostem. Tím vznikl feudalismus - když táta byl kovář, tak syn musel být také kovář a musel mít kovárnu v tomtéž místě. Vzestupu byrokracie se nedá čelit nikterak jinak, než občasnou revolucí, koneckonců jednu pamatuji. Bylo mi tehdy 31 let a byl to nejhezčí zážitek mého života vůbec - tenkrát se udělala spousta důležitých rozhodnutí. Pro mě bylo důležité, byť v globále se to ztratilo, že byla založena naše katedra. To se tehdy udělalo škrtem pera. Dneska by se nezaložilo široko daleko vůbec nic. Tenkrát bylo možné dělat obrovské změny z roku na rok. Jen si vezměte všechny zákony, které tehdy vyšly do roku 1993... To byl naprostý obrat. Obávám se, že jednou něco podobného v jiné formě také přijde. Každá říše se domnívá, že je ta poslední a navěky. Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Pravda, ty věčné časy trvaly 40 let a byly nám jaksi dlouhé, ale přece jen, když to měříme na Říši římské, tak to trvalo chvilku.

iZUN: Vrátím se nyní k naší univerzitě. Navštívil jste někdy Českou zemědělskou univerzitu v Praze? Těšíte se na diskusní setkání, které proběhne ve čtvrtek 18. 4.? 

Stanislav Komárek: Navštívil a to několikrát. Byl jsem na řadě konferencí a akcí, byť spíše zoologického typu. Nemůžu třeba říct, že jsem navštívil všechny fakulty, ani všechny budovy. Univerzita je velice rozlehlá. Jsou tam složky, které nemají se zemědělstvím úplně tolik společného. Pracuje tam i řada mých přátel. Takže znám i neznám. Samozřejmě se na nové prostředí těším. Na podobné diskuzi jsem v Suchdole nikdy nebyl. Samozřejmě, že bychom tam rozlouskli všechna tajemství Všehomíra během diskuze, to bych neočekával ani v Oxfordu. Že si můžeme pěkně a zajímavě popovídat, to snad ano.

Bio zpovídaného

Jméno: Stanislav Komárek

Krátký životopis: Stanislav Komárek se narodil 6. srpna 1958 v Jindřichově Hradci. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V současnosti se Stanislav Komárek zabývá zejména dějinami biologie, vztahem přírody a kultury, humánní etologií, biologickou estetikou, dílem Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga.

iZUN: Naše noviny jsou největší a nezávislou studentskou organizací na České zemědělské univerzitě v Praze. Je něco, co byste skrze nás chtěl vzkázat studentům naší školy?

Stanislav Komárek: Aby si sice vážili univerzitního vzdělání, ale aby se také vzdělávali sami. To za ně nikdo neudělá. Dnes je k tomu tisíc a jedna možnost. Je však velmi těžké v takovém převisu nabídek neztratit vlastní nadšení a iniciativu. Mně několikrát moji studenti řekli, že závidějí naší generaci, že měla málo možností na výběr... Dnes je to takové, jestli mám jet na Borneo na program ochrany orangutanů, do Kamerunu budovat mateřskou školku nebo raději do Bhútánu na klášterní meditace a výuku angličtiny? Nakonec to dopadne tak, že raději budu doma, protože si nemůžu vybrat. Měl jsem jednoho kamaráda, který, když jsme šli spolu na večeři, studoval půl hodiny jídelní lístek a poté řekl, že půjdeme někam jinam. Ptal jsem se ho, jestli si nemůže něco vybrat z té široké nabídky, on říkal, že by mu ledacos chutnalo, ale že se nemůže rozhodnout. To je věc, která vaší generaci ruší. Já jsem to nezažil, ale ať už pojedete na to Borneo, do toho Kamerunu nebo Bhútánu, tak tam budete stejně dělat podobné věci. Ta pestrost možností je jen na pohled. Ve skutečnosti se žije podle jednoho mustru a převážně se vyplňují formuláře. Je to asi takové: Když slepici, která má hlad, dáte hrstičku pšenice, je nadšená. Když na ni svrhnete ale té pšenice valník, tak je ráda, že si zachrání holý život a že se polomrtvá, položivá z té haldy zrní vyhrabe. Takže bych nejen studentům České zemědělské univerzity vzkázal, abyste tohle to nějak zvládli a neztratili zájem o to, co je v životě podstatné.

iZUN: A nyní naše klasická otázka, kterou pokládáme na závěr každého rozhovoru. Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže? 

Stanislav Komárek: Velice negativní. Ještě počátkem 21. století, představte si, lidé uvažovali o letech na Mars, ale slepice měli v klecích. Vím, že tam jsou problémy, třeba při halovém chovu s kanibalismem, ale to je věc selekce. Pokud se podařilo odstranit kvokavost, to jest hnízdní pudy u slepic, nebo zvýšit nosnost na tu obludnou cifru, které dosahuje dneska, to by v tom byl čert, aby se i ten vzájemný kanibalismus se nedal selektovat. Na to jaksi ale nemáme dost píle a fantazie. Samozřejmě že by ta vejce byla o něco dražší. Už i v Indii nevidíte na venkově jedinou slípku. Všechny jsou v lepším případě v halách, v horším v klecích. Pokrok se nedá zastavit... Domnívám se, že je to podobě jako chov prasat jeden z nejhorších zločinů, jakých se dopouštíme. Ještě pamatuji chov slepic na dvorcích, to byl přirozený osud slepice... Nakonec skončila v hrnci, ale po řadě let. Tak v osmém roce života. A co se týče chovu na maso, pamatuji si, jak na dvorku bylo velké třítýdenní kuře... Jako bychom jedli z velkochovů metráková batolata. 

iZUN: Děkujeme za rozhovor!


Pohledem autora.: Setkání proběhlo v nádherném prostředí Riegrových sadů a restaurace Mlíkárna. Z původně plánovaného pár minutového rozhovoru se posezení protáhlo na déle než hodinu a půl, přesto však bylo nesmírně zajímavé a čas utekl jako voda v divoké řece. Setkání výstižně na závěr shrnul přítomný pan Brabec z katedry humanitních věd slovy, že nás pan Komárek během rozhovoru vydatně intelektuálně nahřál. Osobně jsem moc rád za toto setkání a děkuji paní Zichové a panu Brabcovi, že ho pomohli zrealizovat.  

Mrkni taky na tohle

14. 10. 2019 0 5

Změna je život aneb Na slovíčko se šéfredaktory

Číst více
21. 06. 2019 0 2

Josef Dostál: I když tvrdě pracujeme, měli bychom se u toho umět bavit

Číst více
15. 05. 2019 0 2

Nová Miss Agro 2019 zvolena! Jak probíhal legendární festival plný pití, hudby a dobré zábavy?

Číst více

Komentáře

Uživatel

Odpovídáte na komentář {{ commentParentAuthor }}.

Naši partneři

  • Dáme zkoušku KPMG Díly na traktory CK MUNDO ČZU
  • Díly na traktory FAPPZ FLD FTZ FZP