Josef Dostál: I když tvrdě pracujeme, měli bychom se u toho umět bavit

Zvítězil jsi v anketě Nejlepší sportovec roku na ČZU za rok 2018. Přihlásil ses sám, nebo tě někdo přihlásil? Měl jsi mezi ostatními nějaké favority? Napadlo tě, že vyhraješ?

Josef Dostál: To je trošku záludná otázka. Já nad tím vůbec nepřemýšlel, že bych se hlásil do téhle ankety. Přeci jen, oproti studentům denního studia nejsem ve škole tolik zapřažený jako oni. Nicméně jsme to konzultovali s dobrým kamarádem mého táty, který učí tělocvik a ten říkal, ať se přihlásím. Takže když pak přišel mail a přihláška, sepsal jsem tam něco ohledně mojí závodní kariéry a poslal ji. A jestli jsem očekával, že zvítězím? Tak vím, kdo na ČZU studuje a dalo se to možná tak trochu očekávat, pokud bychom to například srovnávali s žebříčkem sportovců v celé ČR za loňský rok, kde jsem já byl nejvýš, ale samozřejmě to záleželo hodně i na té odborné porotě. Jsem moc rád, že mě vybrali.

Dělal jsi v dětství i jiné sporty? Kdy ses začal naplno věnovat kanoistice?

Josef Dostál: Když jsem vyrůstal, oba rodiče byli ve sportovní reprezentaci, mamka ve volejbale, táta v rychlostní kanoistice. Nicméně nás ani jeden nenutili do toho jejich sportu, ale do nějakého sportu ano. U mě to teda začalo hokejem, když bylo Nagano, byl to velký boom, takže mě to bavilo. Pak jsem přešel na judo, pak na atletiku, do toho jsem vyzkoušel fotbal, chvilku jsem chodil na basket, na plavání… Takže to bylo relativně hodně sportů. Ale protože táta byl trenér rychlostní kanoistiky, tak jsme na letní dovolené jezdili na soustředění na Slapy, kde táta trénoval. No a my jako malé děti se tam nudily, tak táta vždycky řekl ,Hele, jdi si půjčit od někoho loď, vezmi si pádlo a běž se projet na vodu! Tamhle jsou kachny, tak se na ně třeba jeď podívat, nejezdi moc daleko…´No a když jsem se naučil pádlovat, získal cit pro vodu a v nějakých deseti letech už jsem měl za sebou relativně dost sportů, tak jsem přišel na loděnici. Co mě možná neodradilo od toho, že je to poměrně tvrdý a těžký sport a co se mi tehdy hodně líbilo, že je u vody prostě skvělá parta lidí. Nejsou tam žádné velké peníze, lidi jsou na sebe milí, nedělají si podrazy, mezi malými dětmi to funguje tak, jak by mělo. Navíc mě tam znali správci a já tehdy jako dítě hodně jedl… taky jsem pak hodně vyrostl (smích). No a po každém tréninku jsem si tam dával výborný domácí sádlo se škvarky nebo utopence, to byla paráda. Bylo to pro mě přátelský prostředí a kvůli tomu jsem tam vydržel. No a když jsem pak začal pádlovat, tak jsem začal předjíždět kluky, kteří na tom jezdili třeba už dva roky.

Tvůj sport se oficiálně jmenuje rychlostní kanoistika, ale ty jsi často nazýván kajakářem. Liší se to tedy nějak, kajak a kanoe, nebo je to totéž?

Josef Dostál: Sport se jmenuje rychlostní kanoistika a zahrnuje v sobě jízdu na kajaku a jízdu na kanoi. V kajaku se sedí a pohybuje směrem dopředu, kajakář má jedno spojené pádlo, na každém konci je jeden list a pádluje se na obou stranách. V kanoi se klečí na jednom koleni a podle toho, na jakém koleni se klečí, tak na té straně se pádluje. Pádlo má jen jeden list a pádluje se jen na jedné straně, nepřehazuje se. A pak je ještě veslování, vesla jsou dvě, tedy rozpojená, jezdí se pozadu a využívá se pohyb celého těla, hlavně nohou.

Proč jsi se přihlásil na ČZU, proč ne třeba FTVS a jaký obor zde studuješ?

Josef Dostál: Chodil jsem na Gymnázium Jana Nerudy a když jsem se pak rozhodoval, co dál, měl velký vliv můj táta, který má doktorát z FTVS. Táta mě sice nikdy netrénoval, ale tak nějak na mě zpovzdálí vždy dohlížel a kontroloval mě, dalo by se říct, že mi do tréninku „kecal“ a já se pak naučil celkem dobře a logicky argumentovat se svými trenéry, někdy to vzali, někdy jsme se pohádali… Ale když jsem pak přemýšlel, co budu dělat, věděl jsem, že by bylo dobré mít vzdělání i mimo sport. První rozhodnutí padlo na chemii, a tak jsem šel na VŠCHT. To bylo v době, kdy jsem byl po maturitě, měl jsem čerstvě bronz z olympiády a byl jsem ještě takový „mouchy, snězte si mě“. Ta škola mě bavila, udělal jsem tam spousty zkoušek, ale největší problém byl v tom, že vše probíhalo samostudiem a ta škola neměla tehdy tak propracovaný systém dálkového studia, jako má třeba ČZU. Ztroskotalo to na organické chemii, kdy jsem se učil asi 5 týdnů v kuse, třeba 8 hodin denně, strávil jsem tím veškerý volný čas po sezóně namísto odpočinku, kdy je člověk vyčerpaný a vystresovaný ze závodů. Zápočet jsem sice udělal, ale druhý den jsem měl jít na zkoušku a rovnou mi bylo řečeno, ať nechodím, že to ještě určitě neumím. Tak jsem si řekl, že mi to za takové nervy nestojí. Organická chemie je velmi těžká, já si sice myslím, že na to hlavu mám, ale na druhou stranu, učit se to jen samostudiem zkrátka nešlo.

Je pravda, že třeba znám kluky, kteří úspěšně studují těžké školy a zvládají do toho trénovat naplno, jenže pak naprosto postrádají jakýkoliv sociální život. Čímž nemyslím nějaké chození na party, myslím třeba i mediální a sponzorské akce. Já to beru tak, že mít vystudovanou vysokou školu je určitě dobře, ale zároveň by byla škoda nevyužít toho, když je člověk pro sponzory a média zajímavý a určitým způsobem přitažlivý. Když mě bude vidět, pak budu atraktivní pro sponzory. Mám skvělého manažera, mám většinou tři dny tréninku a pak den volna a i o těch dnech volna mám co na práci. Chodím právě na tyhle různé sponzorské akce, čímž se snažím nějakým způsobem připravit a zajistit na život po skončení kariéry. Nerad bych skončil s kanoistikou s vědomím, že nemám peníze, mám jen nějaký titul a začínám od nuly. Nejsme fotbalisti nebo hokejisti, kteří by brali miliony, takže myslet i na tohle materiální zajištění je potřeba. A já jsem v tomhle dost extrovert, třeba i pokud jde o sociální sítě. Na instagramu mám řekněme dobrá čísla, na která se pak dívají partneři. A pokud chcete díky instagramu podnikat, musíte mít zajímavý obsah, jinak vás nikdo sledovat nebude. A ten se nevytvoří tak, že se budete každý den jen učit, nebo trénovat, to skoro nikoho nezajímá, rozhodně ne širokou veřejnost.

Když se ještě vrátím k rodičům, nejen že byli oba ve sportovní reprezentaci, ale oba jsou umělci. Mamka je zpěvačka, táta je sochař. Takže nás už odmala vedli k takovému renesančnímu rozvoji osobnosti. Já třeba umím hrát na kytaru. Okruh zájmů mám zkrátka dost široký, což si myslím, že lidi vždycky víc zaujme. A jinak na ČZU studuji PEF, obor Ekonomika a management.

Jak často tedy trénuješ, jaký je tvůj běžný den? A jak nejraději odpočíváš, zbývá ti vůbec čas na nějaké koníčky?

Josef Dostál: Trénink mám vždy tři dny v kuse, vlastně jsme pořád na soustředění v Račicích, ale někdy jedu domů, protože to mám 40 minut. Tréninkový den probíhá tak, že se nasnídám a jedu do Račic, nebo jsem na soustředění v Račicích a tam jdeme na snídani. Pak proběhne dopolední trénink, oběd, po obědě pauza, kdy člověk musí chvilku odpočívat. Odpoledne druhý trénink na vodě a pak ještě posilování, běhání, někdy v 6-7 večer skončíme a člověk je občas rád, že je rád. Ale když toho mám fakt dost a potřebuju si vyčistit hlavu, tak se cestou domů stavím na ryby. Jsem vášnivý rybář, k tomu mě vedl můj dědeček. Vyrůstal jsem mezi dvěma ségrami, takže mám obecně dobré vztahy s holkami. Nicméně děda byl jediný, kdo se mnou dělal takové ty „chlapské činnosti“. Když jsme byli na rybách, mohli jsme si sprostě zanadávat. Když jsme chytili rybu a byli s námi i bratranci, tak jsme se pak hádali, kdo ji zabije (smích) a probouzel se v nás takový ten chlapský, lovecký pud. Takže chodím na ryby dodnes. Ono třeba hodina je relativně krátká doba, ale já mám většinou štěstí a nějakou rybu chytím. Navíc já chodím skrz potoky a tu rybu aktivně hledám. Není to tak, že bych seděl u řeky a čekal. A v tu chvíli, kdy ryba zabere, člověk zapomene na veškeré světové strasti. V tu chvíli je jen on, ta ryba a ten lovecký pud. A i když tu rybu pak třeba pustím zpátky, je to skvělý pocit. 

Dále pak, jak už jsem říkal, hraju na kytaru a naše rodinné oslavy většinou probíhají tak, že se sejdeme, najíme se, pak si děda vezme klarinet, máma třeba saxofon, ségry obě umí na kytaru i na piano, tak vezmeme 5-6 hudebních nástrojů a hrajeme nějaké písničky. A i když se nesejdeme všichni, třeba jen ve dvou, ve třech, tak mamka, jak je jazzová zpěvačka, vždycky říká: ,Pojď, vezmeme kytary, zahrajeme si…´ Je to fajn, ale je pravda, že jsem to nesnášel, když jsem byl menší! (smích) No a ještě moc rád hraju šachy. To je taky spojené s dědou. Jak jsme chodili na ty ryby, sotva jsem se  naučil sčítat, násobit a děda už mě někdy ve třetí třídě začal učit odmocňovat. Ze začátku mi to moc nešlo, ale pak jsem se začal chytat. Do Senohrab za babičkou a dědou jsem vždycky jezdil moc rád, hlavně v létě. Chodili jsme na jahody, na maliny, jak jsme říkávali, se napást. S dědou jsme chodili na ryby, hráli šachy… Strašně málo se mi dařilo ho porazit. Pak jsem dlouho nehrál a v roce 2015 jsem se k tomu zas vrátil a měli jsme takové období s kluky, že jsme hráli fakt hodně, ale pak už se mnou nechtěli moc hrát, protože jsem je většinou porážel. (smích)

Máš za sebou skvělé úspěchy, včetně účasti na dvou olympiádách. Na jaké úspěchy jsi nejvíc hrdý nebo na co nejraději vzpomínáš?

Josef Dostál: Nejhezčí zážitek mám spojený se sportem, ale ne přímo s tím výkonem. Bylo to na olympiádě v Riu, kde jsem byl stříbrný na singlu a bronzový na čtyřkajaku a po dojezdu za mnou přišel Boban, teda Martin Doktor, ředitel sportovní sekce olympijského výboru a ptal se, jestli ponesu vlajku. Takže to, že jsem mohl nést při závěrečném ceremoniálu českou vlajku, je nejhezčí zážitek, který mám s tímhle sportem spojený. A na co jsem nejvíc hrdý? Těžko říct, určitě to bude nějaký singlový závod, ale těch úspěšných mám hodně. On i ten závod v Riu byl neuvěřitelný, i když jsem byl „až“ druhý, vůbec ta možnost závodit na olympiádě. Nebo když jsem v roce 2014 získal první titul mistra světa na singlu. Nastoupil jsem tam proti všem, které jsem vždy obdivoval na internetu. Už jen ta čest, tam s nimi ve finále být a co teprve, když jsem je porazil! Nebo když jsem v roce 2017 na Mistrovství světa v Račicích vyhrál s velkým náskokem závod na 500 metrů před domácím publikem, nádherná atmosféra! Ve chvíli, kdy jedete do cíle a řve na vás pět tisíc lidí a vy víte, že řvou jenom na vás, v tu chvíli neexistuje, že už nemůžete, to je obrovská euforie!

Jaké máš plány pro letošní sezónu, co tě v nejbližší době čeká?

Josef Dostál: Hlavní plán letošní sezóny je vyjet místa na olympijské hry. U nás ta kvalifikace probíhá tak, že z Mistrovství světa se vezme prvních 5-10 lodí, záleží na disciplíně, a pak stát dostane přidělená místa. Takže to není tak, že bychom už měli olympiádu v Tokiu jistou. To bude jasné až po Mistrovství světa, které letos bude v maďarském Szegedu na konci srpna. Naším plánem je vyjet místa na čtyřkajaku, protože ti, co jedou na čtyřkajaku, pak můžou závodit i v jiných disciplínách a já to chci určitě kombinovat se singl kajakem. To bude letošní vrchol sezóny. Před tím nás čekají dva Světové poháry, jeden je v Poznani příští víkend a hned následující víkend bude Světový pohár v Duisburgu, kde se představím na singlu a čtyřkajaku (rozhovor probíhal 14 .5., pozn. redakce).

Máš dvě sestry, které závodně hrají volejbal. Zahraješ si s nimi někdy volejbal, nebo si ony vyzkoušely někdy kajak?

Josef Dostál: Tak určitě… Ten výběr našich sportů hodně vycházel z toho, co jsme dělali, když jsme byli malí. Je potřeba říct, že mně nikdy nevadilo dělat rutinní, stereotypní práci, nějak jsem se tím dokázal zabavit. I když samozřejmě když pak máte hodinové tréninky, kde prostě pořád pádlujete a bolí vás to, tak si občas říkáte, proč to vůbec děláte (smích). No ale ségry si jako malé hrozně rády pinkaly balonem a mně to nic moc neříkalo. Takže i když si prošly taky různými sporty, zvítězil u nich volejbal. Já samozřejmě do balonu trochu pinknout umím. Když jsme ještě jezdili do těch Senohrab, tak děda do 82 let hrál aktivně volejbal. Takže jsme se tam někdy sešli jako třígenerační mužstvo, bylo tam spoustu starších hráčů, pak i mamka, která hrála za reprezentaci, ale i mladší ročníky… Já třeba zvládám bagr, ale smečovat moc neumím. Takže to hraji málokdy. Volejbal je dost náchylný na zranění prstů a ty já přeci jen potřebuji nejvíc. Starší ségra chvíli jezdila na kajaku, ale právě ji asi vadil ten stereotyp a mladší moc ne, i když si to taky zkoušela.

Existuje vůbec nějaký sport, který ti nejde? Nebo sport, který jsi ještě nevyzkoušel?

Josef Dostál: Ono hodně záleží na definici té činnosti, dělat sport. Zkoušel jsem tenis, taky mě baví lyžovat… Moje přítelkyně, Kačka Pauláthová, je alpská závodní sjezdařka, tak mi opravovala techniku a říkala, že to vůbec není špatný… Moc rád hraju nohejbal, třeba s mamkou, která má skvělý přehled v poli. Ona umí dobře nahrát a já pak pěkně zasmečuju. Určitě jsem si někdy říkal, jaké by to bylo, dělat závodně jiný sport, ale stejně bych to za kanoistiku nevyměnil. Co mě vždycky hodně lákalo, je harpunování ryb, což by mi ale asi moc nešlo, protože ti lidé musí vydržet pod vodou třeba přes dvě minuty. Ještě člověk musí být skvělý plavec a navíc se to dá dělat spíš v exotických destinacích než u nás a na to nemám vůbec čas.

Máš nějakou veselou příhodu z tréninků, ze závodů, o kterou by ses rád podělil?

Josef Dostál: Toho je strašně moc! Na těch trénincích s kluky pořád vymýšlíme nějaké kravinky. Samozřejmě ten trénink je hlavní, ale potom, hlavně když je teplo, na sebe navzájem třeba cákáme vodu. No, i když, nevím, jestli úplně říct cákat. Ono když vyhodíte vodu tím listem pádla, tak je to pořádná sprcha! Nebo kdo dál dohodí pádlem, kdo dál dopádluje bez pádla, jen rukama. Kdo dál dopádluje ve stoje, ona ta loď je přeci jen hodně vratká… Tam je pořád co vymýšlet. A mně se hrozně líbí tady ten styl bavení se životem. Když jedeme do posilovny, tak si třeba vezmu násadu od koštěte, sednu si na skejt, jedu po cestě a dělám, že pádluju. (smích) Na jednu stranu tu kanoistiku děláme hrozně vážně, na trénink se plně soustředíme, ale na druhou stranu je potřeba si z toho života vzít i nějakou srandu. A já jsem si vlastně už vytvořil takový svůj styl ve smyslu, že by se mělo tvrdě makat, ale zároveň se u toho bavit, nazval jsem to #dostalstyle a pod tímhle hastagem na instagramu samozřejmě označuju plno fotek. Dokonce je pod ním už dvakrát víc fotek, než kolik jsem přidal já, protože ho lidé začali postupně během pár let používat a označovat mě.

Jaké jsou tvoje dlouhodobější sny, cíle a přání, ve sportu i mimo něj?

Josef Dostál: Pokud jde o ty sportovní cíle, jediná věc, co mi chybí, je zlatá olympijská medaile. A pokud se budeme bavit o dlouhodobějších plánech, ještě pár let bych chtěl pádlovat. Co si budeme povídat, už nejsem nejmladší, jako jsem byl třeba před těmi sedmi lety, kdy jsem byl v reprezentaci nováček, bylo mi 19… Jinak, co k tomu říct? Žádné velké plány nemám. Byl bych rád spokojený a šťastný s tím, co dělám.

Na závěr naše tradiční otázka, jaký je tvůj názor na klecový chov drůbeže?

Josef Dostál: Je to věc, kterou taky řeším, i kvůli stravě. Proto když si kupuji vajíčka, tak se snažím jen ty nejkvalitnější. Když to srovnám třeba s rybami, je obrovský rozdíl, když na potoce chytíte pstruha, který je ze sádek a pstruha, který tam volně vyrůstal. Je to strašně znát na kvalitě, ale samozřejmě ekonomický výnos té ryby ze sádek bude mnohem lepší. Klecový chov je po etické stránce špatný, ale po té ekonomické stránce je stále kladen důraz na to, aby potraviny byly co nejlevnější, protože si to dnešní společnost a spotřeba svým způsobem žádá. Pořád si ještě většina lidí raději koupí vajíčko za dvě koruny z klecového chovu, než od souseda, který má vajíčko za sedm korun, protože ty slepice mu běhají po dvorku. Myslím si, že ta ekonomika není v dnešní době tak silná, aby si to každá rodina mohla dovolit. Nicméně myslím, nebo aspoň v to věřím, že živočišná produkce se u nás snad zlepšuje. Oproti situaci třeba před dvaceti lety jsou brány větší ohledy na nějakou tu etiku. Přeci jen, když potřebujete nasytit skoro 11 milionů lidí v České republice, tak pak by tady taky mohli všude běhat jen slepice… Abych to shrnul, určitě to není správně, ale dnešní ekonomická situace si to bohužel z určité části žádá.

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů nejen na vodě!