Něžná šelma Jana Jelínková: Hrajeme stozvířatsky!

05. 10. 2017 0 0 Univerzita Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Dav vře. Do energie, která by se dala krájet, vpadly první tóny všem už dobře známé melodie. A k prvním slovům Honzy Kaliny „Jsi skvělá, lepší už asi sotva potkám…“ se přidává tisícový sbor pod i za stage a utichá až při „vždyť to znáš“ u poslední písně koncertu Ty vole na základní škole.

Kapela Sto zvířat zatím na všech koncertech pro/na ČZU nalila všem posluchačům pořádnou SKA krev do žil. Ani na Zahajovací párty v pražských Holešovicích tomu nebylo jinak. Zvířata mají svůj zaběhlý styl a výborně poskládaný set list, a i když slyšíte „Alice se dala na pití“ už po několikáté, vždycky si můžete být jisti, že koncert zase bude stát za to. Jana Jelínková bude mít zase příjemnou barvu hlasu a několik šarmantních gest a oblečků a Honza Kalina si zase na hlavu nasadí kde co a zase bude hrát na hada nebo vymyslí podobný alternativní nástroj. Sami organizátoři označili Zvířata za kapelu, „na kterou se prostě nejvíc paří!“.

Když se kapela rozloučila se základní školou i s ČZU, oslovili jsme v zákulisí Janu Jelínkovou – nebo ženu s velkým Ž, jak ji mnozí přezdívají, která příliš často rozhovory neposkytuje (ani na oficiálních stránkách kapely o sobě nenapsala řádku), zda by nám věnovala několik minut. Kývla, a my vám tak můžeme zprostředkovat náhled do současného jejího i „zvířecího“ života.

Každý, kdo na Zvířata neřádil prvně v životě, si všiml, že saxofon nedrží jako obvykle Jiří Hanzlík, ale mladá štíhlá slečna. „To je taková kaskadérka. Když nemůže náš barytoňák, tak mají s Markétkou domluvu a vždy si to porozdělej. Ale je šikovná a umí to hezky,“ komentuje druhý něžný prvek Jana.

Kapela v letošním roce obrazila mnoho festivalů, měla nesčetně koncertů. Vždy sálá energií a chutí hrát. „Žádný lék na trudomyslnost asi není. Nejhorší jsou ty najeté kilometry, ten čas kolem toho, ale více méně ta záležitost, když to klapne a lidé se bavěj, tak ta energie, která jde z nás, se vrací zpátky od nich a ta jiskra je taková reciprocita. Když to klapne a přeskočí jiskérka, je to úžasný,“ říká Jana.

Nikdo z muzikantů není hudebníkem na plný úvazek. Každý z členů má ještě jiné povolání a hraní je v podstatě záliba. Pokud se hraje o víkendu, je čas se do začátku pracovního týdne zmobilizovat, co když ale koncert začíná stejně pozdě jako na Zahajovací párty? Jaká jsou rána? „To uvidím zejtra, až budu muset skákat z postele a vyrážet za dětma do školy… ale jo, dá se to,“ usmívá se zpěvačka. I přes silové vypětí by ale učitelství za hlavu nehodila: „Zajímalo by mě to, jaký by bylo živit se jen hraním. Trochu se bojím, že bych malinko zlenivěla. A možná by mi i to školství chybělo. Já asi musím mít trošku zapřaženo, abych se doma úplně neválela. Teď učím druháky. Měla jsem je vloni v první třídě, teď si říkám: ‘Kdo tam vloni učil!’… ale už se rozjížděj, už jsme v říjnu,” směje se přísná paní učitelka.

Škola je se Zvířaty spojená od prvního zvonění. Právě na základní škole v Holešovicích, kde Jana pracuje, se před lety poprvé setkala s Honzou Kalinou, který tam též chvíli učil. Ale zatímco on se pozdržel jen chvíli, Jana zůstala dodnes. Písnička Ty vole na základní škole prý vzbudila velký ohlas. Po jejím „vydání“ za ní chodili deváťáci se slovy: „Pančelko, dobrý, Ty vole na základní škole, fakt hustý…“ Potomci ostatních členů skupiny se pod její učitelskou taktovku ale nedostali. „Hodně kluků je mimo Prahu a ti, co jsou z Prahy, mají buď odrostlejší děti, nebo bydlej v jinej části Prahy, kam moje učitelské pařáty nezasáhnou.“ Naopak její pařáty si užívá její třináctiletá dcerka: „Moje dcera mi vždycky říká: ‘Proč já musím mít za matku učitelku?!’” Na svou muzikantskou maminku je ale hrdá:

„Ona s námi i něco nazpívala a říká, že jo, že je pyšná, ale těžko říct takhle z hlavy, jestli to myslí vážně, ale myslím, že ano,“ vypráví Maminka – Muzikantka.

Na řadu přichází kulantní otázka od vás, čtenářů:

Jano, uvědomujete si své ohromné charisma, které Vás obklopuje a posílá nejednoho chlapa do kolen?

(Lehce vyvalí oči a začne se překvapeně smát)

„Ne, to nevím. Říká mi to hodně lidí, ale myslím si, že to musí poznat ti ostatní, že já to úplně nerozklíčuju. Vždycky, když to slyším, tak mě to hrozně těší, ale takhle to vůbec nemám, spíš jdu na pódium a vždycky si říkám, jestli se budu třást víc nebo míň. Mívám trému. Samozřejmě. Myslím si, že to k tomu patří a má to tak být.“

Měli bychom také zmínit Janinu sólovou desku, kterou dostala od kapely jako dárek k padesátinám. Jmenuje se Dáma s čápem a v Bontonlandu je momentálně beznadějně vyprodaná. V hale jsme slyšeli malou ochutnávku toho, co se na ní ukrývá (písnička Plešatá učitelka) a znělo to skvěle. Přesto na desce jsou i trochu odběhnuté žánry od SKA. Na otázku, zda se mají v plánu někam žánrově posunout, odpovídá Jana: „Já myslím, že už dávno vyklouzáváme ze SKA, že na posledních deskách se střídají různý styly…ale my jsme nikdy nehráli ortodoxní SKA jako takový, ta druhá doba se tam prolíná... ale myslím, že dál půjdem svým tempem tak nějak stozvířatsky.”

Na závěr rozhovoru jsme se ještě jako již tradičně u všech rozhovorů zeptali na názor na klecový chov drůbeže: „Já jsem holka z vesnice a u nás běhaj slípky prostě po venku… klecový chov – no já jim to holkám nezávidím, asi bych je pustila ven,“ rozloučí se poslední odpovědí unavená Jana a za pár minut již se svými zvířaty mizí ve tmě.

A i my se otáčíme a vracíme se do víru Zahajovačky:

 
Autoři: Tereza Daňková Foto: Tereza Javůrková
nebo sdílej

Mrkni taky na tohle

02. 12. 2020 0

Škola čar a zemědělství v Suchdolovicích

Číst více
24. 05. 2020 0

Menza zpátky ve hře!

Číst více
02. 03. 2020 7

Koronavirus na ČZU: Proč jsou média informována dříve než my?

Číst více

Komentáře

Uživatel

Naši partneři

Došlo k neočekávané chybě! Načíst znovu 🗙