Bretaň – země megalitů, kalvárií, keltské kultury a bouřícího Atlantiku

25. 06. 2016 0 0 Out of ČZU Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Chtěli byste na svých cestách navštívit místo plné dech beroucích přírodních krás a zajímavé kultury, vydat se do divočiny, nechat se v hospůdkách unášet chytlavými rytmy tamní tradiční hudby i kulinářskými specialitami a nechce se vám přitom cestovat moc daleko? Že je prý na to Evropa moc civilizovaná? Ale kdeže. - Vyvedu vás z omylu. Stačí se vydat do Bretaně.

Jeden z francouzských regionů?

Vždyť je to jen část Francie, řeknete si možná. To už známe. Je tam sice krásně, ne nadarmo se říká la douce France. Ale mezi bagetami a módními výstřelky se k nějakému dobrodružnému zážitku jen tak nedostaneme.

Bretaň je sice administrativně opravdu jedním z francouzských regionů, ale působí spíše jako svébytná země. Natolik se její kultura; a snad i mentalita obyvatel, liší od té francouzské. Je to tím, že Bretaň byla dlouho samostatnou jednotkou se svou vlastní historií, kulturou a dokonce i jazykem, který se francouzštině podobá jen pramálo, jedná se totiž o jazyk keltský, příbuzný např. s irštinou či velštinou. Bretaň byla k Francii připojena až roku 1532, a i poté si zachovala značnou autonomii (mimo jiné si tehdy královna Anna vymohla výjimku o neplacení cla, která se dodnes zachovala v tom smyslu, že Bretaň je jediným regionem ve Francii, kde nejsou zpoplatněné dálnice.

Země živých tradic, národní hrdosti a osobitého jazyka

O Bretani se hovoří jako o jedné z několika oblastí Francie s velmi silným regionálním cítěním (vedle např. Korsiky, francouzského Baskicka a Katalánska, Alsaska). Díky této skutečnosti (se kterou se zde setkáváte na každém kroku díky množství vlajek, samolepek a nápisů oslavujících „Breizh“, jak se této zemi říká v jejím jazyce), se Bretoncům daří udržovat místní tradice, které bývají až překvapivě často součástí každodenního života.

Abych pravdu řekla, během svých cest po Francii, jsem ještě nenavštívila kraj s tak živými tradicemi, jako je Bretaň. Jsou tu všudypřítomné. Nejmarkantnější jsou v oblasti hudby a tance. Bretonská tradiční hudba (dost podobná hudbě „keltských bratrů“, tedy například hudbě irské) se line z kdejaké tamní hospůdky, kde si můžete vychutnávat doušky osvěžujícího cideru nebo místního piva. Já osobně při jejím poslechu moc dlouho sedět nevydržím. Proto se také velmi často pořádají tzv. fest-noz (bretonsky noční slavnost), na které se hrnou zástupy tancechtivých od dětí až po staroušky a v neustále se opakujícím svižném rytmu (nejčastěji akordeonu, houslí, dud a různých píšťal) podupávají tradiční bretonské tance. Během nich, držíce se podle zvyku za malíčky, si při pomalejších skladbách stačí popovídat se sousedem. A když už sotva popadají dech, setřou pot z čela, osvěží se ciderem, případně doplní energii výbornými palačinkami, a dupe se dál.

Po návštěvě několika takových fest-nozů konstatuji, že za tanci vedoucími do transu nemusíme jezdit mezi domorodé obyvatelstvo některých afrických či indiánských kmenů… Že byste se rádi zúčastnili, ale jen byste přihlíželi, protože tance neumíte? Tak toho se nemusíte bát, protože bretonská hudba vás sedět opravdu nenechá. Navíc - základní tance jsou jednoduché a často fest-nozu předchází malý rychlokurz.

Bretaň je také výjimečná tím, že má svůj vlastní jazyk, dokonce hned dva. V západní části Bretaně (tzv. Basse-Bretagne, neboli Dolní Bretaň, které se občas také říká „ta pravá Bretaň“, právě díky silně zakotveným a stále živoucím tradicím) se tradičně mluvilo bretonsky, již zmíněným keltským jazykem, který svými specifickými zvuky a silným rytmickým používáním přízvuků jakoby odrážel tamní divokou přírodu s nespoutaným větrem a mořem. Až ho uslyšíte v nějaké pobřežní hospůdce z úst rybářů, budete se mnou souhlasit, jak k tomuto místu patří.

Dnes bohužel bretonsky už nemluví všichni, stejně jako ostatní regionální jazyky, je i tento značně ohrožen. Ale, stejně jak jsem oslavovala bretonské nadšení pro zachovávání tradic, se i jazyk poslední dobou těší novému přívalu přízně, a to zejména mezi mladou generací.

Na cestách po Bretani však nesmíme opomenout druhý tradiční jazyk, gallo, kterým se mluvilo (a mluví, i když také pomálu) ve východní části kraje, tzv. Haute-Bretagne (Horní Bretaň). Je to jazyk románský, takže francouzštině podobnější, ale nesoucí také specifickou bretonskou kulturu.

Země tajuplných přírodních krás i všudypřítomné historie

Bretonštinu jsem přirovnávala k drsné kráse tamní přírody. Skutečně, ať vás v Bretani nohy zanesou kamkoli, zaručuji, že budete nevěřícně zírat na tu nádheru, a bázlivě očekávat, kdy se zpoza nějakého starého dubu či rozeklané skály vynoří bájný rytíř Artuš, skupinka tančících víl či skřítci Korrigani, staří známí z dodnes tradovaných bretonských pohádek, bájí a pověstí.

Příroda Bretaně má spoustu tváří, za každým rohem vás nepřestává překvapovat novými strhujícími scenériemi, ale dala by se rozdělit na dva zásadní okruhy: Je tu Bretaň přímořská, které se říká Armor. Zde můžete stanout tváří v tvář rozbouřenému mořskému živlu, který mocnou silou naráží o skaliska pobřeží a tříští se v tisíce kapiček, unášených divokým větrem, anebo mísících se s kapkami deště. Ten v Bretani může přijít kdykoli, což vám po nějaké době úplně přestane vadit, protože pochopíte, jak k této zemi patří. Stačí mít dobrou pláštěnku a boty a kráse bretonského deště určitě podlehnete. U moře stejně za chvíli přestane, a usuší vás mocný vítr.

Vnitřní země, tedy Argoat, jsou klidnější. Střídají se v nich políčka, často liduprázdné vesničky s tradiční architekturou a hluboké lesy. Této části Bretaně dominuje zelená. Díky časté vlhkosti je vše svěží, mohutné stromy jsou porostlé hustým mechem a všudypřítomným břečťanem. Z lesů často stoupá pára a dodává jim ještě více na jejich magické atmosféře.

Není divu, že mnoho zdejších přírodních památek je dějištěm legend. Například v lese Brocéliande, nedaleko hlavního města Rennes, při troše štěstí můžete potkat krále Artuše s rytíři kulatého stolu, anebo čaroděje Merlina s vílou Viviane. A pokud máte zálibu i v kulturních památkách, vaše srdce při návštěvě Bretaně zaplesá. Snad největšími perlami Bretaně, které nemůže vynechat žádný poznávací zájezd do Bretaně, jsou pravěké megalitické památky a také kostelíky, skvostná díla místních kameníků, kteří dokázali do tvrdé žuly ztvárnit téměř nemožné. Dokladem toho jsou zejména kalvárie, přítomné zejména ve vesnicích a městech severozápadní části Bretaně, kolem města Morlaix. A co je na těchto památkách nejkrásnější, je jejich nerozlučné sepjetí s přírodou. Kostelíky, kalvárie i zdi, které je obhánějí, jsou totiž porostlé mechem a nejrůznější květenou, což perfektně odráží podstatu celé Bretaně.

Na závěr dodám, že i místní obyvatelstvo má cosi, co vám okamžitě přiroste k srdci. Lidé jsou tu k sobě nějak milejší. O Bretoncích se říká, že navenek jsou drsní (jako jejich podnebí) a uzavření. Ale mají dobré srdce, a jsou velmi přátelští. O tom jsem se sama mnohokrát přesvědčila. Nikde na světě jsem zatím nenarazila na tak hustou frekvenci lidí, kteří mají neustálou potřebu pomáhat pocestným. A tato dobrosrdečnost je nakažlivá.

Autoři: Anna Třesohlavá, Foto: CK Mundo,
nebo sdílej

Mrkni taky na tohle

22. 05. 2017 0

Cestovatel a snílek. Jde obojí dohromady?

Číst více
19. 04. 2017 0

Cestuj kolem světa levně a stylově

Číst více
20. 03. 2017 0

Vyberte si dovolenou snů za zlomek ceny

Číst více

Komentáře

Uživatel

Naši partneři

Došlo k neočekávané chybě! Načíst znovu 🗙