Výjimečný rozhovor s novodobým poutníkem Ladislavem Ziburou!

07. 12. 2016 3 {{ articleTotalLikes }} Out of ČZU Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Světoběžník Ladislav Zibura (24) ve zpovědnici iZUN.eu vypráví nejen o jeho pěších poutích bez cukrové vaty. Jen málo lidí jako on využívá k cestování a poznávání světa pouze své svalstvo a chodidla.

iZUN.eu se setkal s Ladislavem ve Fantově kavárně na Hlavním nádraží, a i když bylo kolem poměrně rušno, dokázal nás Ladislav, po nabídce tykání, skvěle vtáhnout do svých odpovědí, že jsme díky tomu okolní ruch prakticky nevnímali. Ladislav působil velmi vyrovnaným a sympatickým dojmem, celkovou atmosféru výborně podtrhovala vůně chutné kávy.

Top komentář
08 prosince, 2016 - 12:05 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Super článek! Je dobře, že iZUN dělá takovéhle rozhovory na úrovni. Baví mě to číst. Mám pár dalších typů, tak konečně vyzkouším tu vaší "otevřenou žurnalistiku".

iZUN: Nejvíce ses zřejmě proslavil coby pěší poutník a čtenáře by zajímalo, na kterou svoji cestu vzpomínáš nejraději a proč?

Ladislav Zibura: Každá ta cesta, nebylo jich tolik, byly čtyři dohromady a jedna na kole, mi přinesla něco jiného. Možná nejraději vzpomínám na to, když jsem šel pěšky Tureckem na cestě do Jeruzaléma, protože Turci ke mně byli ohromně milí a tehdy to pro mě bylo velké překvapení, když jsem poprvé opustil hranice Evropy a zjistil, že lidi mimo Evropu jsou ještě milejší, nebo alespoň v Turecku to platilo. Na to mám moc hezké vzpomínky, nostalgické, že jsem například spal u lidí doma. Co se týče poutí do Říma, vzpomínám na Itálii, protože jsem byl mladý a byla to pro mě velká věc, že jsem byl najednou sám. V Itálii to bylo hrozně krásné… Já vlastně na všechny cesty vzpomínám v dobrém a snažím se je nesrovnávat, protože kdybych si vybral jenom tu jednu nejlepší, tak ostatní budou skoro tak dobré.

iZUN: Prošel jsi i slavnou pěší stezku, která končí ve španělském Santiago de Compostela. Někteří poutníci, kteří tuto cestu zvládli, tvrdili, že zažili úžasné duševní pocity, vnitřní klid, osvícení a někdy až jakési spojení s Bohem. Můžeš to z Tvé strany potvrdit nebo jsi něco podobného zažil v cíli?

Ladislav Zibura: Nejsem úplně tolik duchovně založen, jako většina lidí, kteří tam vyrážejí. Chodím pěšky proto, abych se setkával s lidmi. Protože to je nejlepší způsob jak přijít za lidmi co nejblíž, ale tak jasně, že to určitý duchovní rozměr má... ale to si myslím že má jakákoliv pěší cesta, kterou člověk podnikne, protože je dlouhou dobu sám. Je najednou odproštěný od všech těch starostí a problémů všedního dne a myslím si, že kdyby strávili měsíc na chatě, tak by možná dospěli k podobným zážitkům. Jde jo to, že si normálně člověk odpočine, odjede….nicméně je pravda, že historie té cesty je hrozně dlouhá, má víc jak 1000 let tradice a určitý duch poutnictví nebo té tradice tam cítit je. Například když člověk spí na těch ubytovnách mezi ostatními poutníky. Ale jako že by mě to až tolik chytalo za srdíčko, to ne...

iZUN: Hlad, žízeň, nedostatek osobní hygieny, to jsou asi největší útrapy pěšího poutníka. Máš nějaký osobní recept, jak se s tím nejlépe popasovat? Trápilo Tě na cestách ještě něco jiného?

Podle mě se dá zvyknout na všechno. Nejhorší je zvyknout si na žízeň, protože když má člověk velkou žízeň, tak je protivný a opravdu nemůže myslet pořádně na nic jiného, než na to, jakou má žízeň. To je na h***o. Nejtěžší ale asi je se vyrovnat s tou samotou. Je to ale dobré do života, protože když se naučíš být sám a neužírat se tím, nejsi tak závislý na ostatních lidech, ani když se vrátíš. Já trávím hodně času sám a jsem velmi společenský člověk, ale objíždím republiku a je to o tom, že se večer sice potkám s lidmi, ale po zbytek dne buď někde sedím v kavárně nebo jedu vlakem. Kdybych se nenaučil být sám na těch poutích, tak mi z toho asi trochu j***e (smích). Je to praktická dovednost.

…nejhorší je zvyknout si na žízeň…

iZUN: A naopak, musel jsi při svých poutích zažít i spoustu krásných, povznášejích zážitků, seznámit se se spoustou lidí… co například ženy? Vzbouzí se v Tobě po mnoha týdnech samoty mužské touhy a pudy?

Je to zvláštní, ale na cestě vnímá člověk věci jinak. A tohle není něco, pro co bych si do těch zemí přišel, navíc by to bylo hrozně komplikované. Opravdu smrdíš, nevypadáš úplně dobře, někdo tě pozve k sobě domů, ještě je tak hodný a ty bys mu voj*l dceru? (smích). To se spíš nedělá. Vlastně často dostávám tuhle otázku, ale těžko si dovedu představit situaci, která by vyústila v to, že bych tam s nějakou ženou ulehnul. To nevím, jak by se to stalo, ještě se mi to nestalo...

iZUN: Vedeš si osobní záznamy? Tím mám na mysli, jestli si počítáš, kolik jsi celkově za svůj život ušel kilometrů po pěších poutích?

Paradoxně i v tom denním životě toho člověk nachodí hodně. Já nachodím třeba 4 km denně. A to se hrozně nasčítá za ty roky. Ale co se týká poutí, tak na poutích to vůbec nevím přesně. Já jsem si to nikdy neměřil, ale velmi hrubým odhadem, který vychází z toho, kolik ujdu denně a kolik dní jsem tam strávil, si myslím, že po poutích jsem nachodil tak 5500-6000 km, ale fakt nevím.

…myslím, že po poutích jsem nachodil tak 5500-6000 km.

iZUN: Vyslal bys skrz naše noviny jakousi zprávu či poselství lidem, kteří uvažují o pěší pouti, ale nemají odvahu dolomit se?

Úplně každého člověka, který přemýšlí o tom, že by to dělal, vede jeho první cesta do Santiaga a obvykle to bývá taky cesta poslední. Tyhle lidi zjistí, že pouť do Santiaga je tak super, že se tam vydají i několikrát. Říká se, že nikdo nejde do Santiaga jenom jednou. Třeba moji rodiče jsou toho příkladem, ti už šli třikrát. Pokud někdo uvažuje o pěší pouti, tak ať se jednoznačně ať vydá do Santiaga. Je tam bezpečno, dobré značení, ubytovny… Je to skoro jako dětský tábor pro dospělé. Co se týká putování po světě, to už nedělá skoro nikdo. Já jsem nikdy neslyšel o nikom, kdo by takhle prošel pěšky třeba Nepál a Čínu. Slyšel jsem o jednom člověku, který chtěl jít pěšky z Číny do Rakouska. Šel rok a zalomil to ještě v Číně. Ale že by lidé chodili takhle nezávisle jenom po tradičních stezkách a pěšky procházeli země, tak to už asi nikdo moc nedělá.

iZUN: Mluvil jsi o rodičích, kteří už šli 3x do Santiaga, přivedli Tě rodiče k poutnictví oni?

Bylo to přesně obráceně. Já jsem se o tom dozvěděl někdy ve 14 letech, že něco takového existuje a vysnil jsem si, že vyrazím na pouť po maturitě. A to se mi splnilo. Nejdřív jsem šel do Santiaga, pak jsem šel do Říma, pak do Jeruzaléma a rodiče to sledovali, jak mě to baví a že mě to zajímá a chtěli to mít taky. 3 roky po tom, co jsem vyrazil do Santiaga, řekli, že by rádi šli také…

iZUN: Nezapomenu na historku, ve které Tě mladý Turek požádal, abys ho naučil českou frázi, kterou by si získal každou naši dívku… vousatého, snědého chlapa, který se směje a dívkám říká „mám bombu v batohu" jsem sice nepotkal, ale věřím že je mezi námi… měl by jsi nějakou zábavnou historku pro naše čtenáře?

(smích) To nebylo na cestě, to bylo tady na projektu Evropské unie, který se konal v Říčanech u Prahy, a ten Turek byl účastník toho projektu. Já jsem ho naučil říkat „Mám bombu v batohu.” (smích) Vynikající… ale to bylo ještě před tím, než tady začali všichni vyšilovat, dneska už bych si to asi nedovolil, protože bych se bál, že ho někdo sejme… Tehdy to byla p***l. (smích) Jiných historek je spousta, je to jeden rozměr cest a jsem hrozně rád, když se mi tady ty legrační věci dějí. A vlastně si tam pro ně tak trochu chodím. Co je spojené s tou tématikou zemědělskou, tak si pamatuji, že takhle v Nepálu jsem stál na kopci a koukal jsem, jak tam chlapi vlečou dva buvoly, kteří tam orají rýžové pole… Koukal jsem na to takhle ze shora, jak se brodí v bahně, bylo mi jich trochu líto, když tu tam přišel učitel z místní školy, zastavil se, poklepal mi na rameno a řekl: „My nejsme jako vy v Evropě, my fandíme tradičnímu zemědělství!” a představil mi to jako nejlepší věc, co může být, a že my jsme blbci a používáme traktory, ale oni ne… oni jsou hrdí biozemědělci.

iZUN: Trochu teď odbočím, diváci Tě mohli spatřit i v televizní soutěži AZ kvíz, opravdu bylo jedním z tvých hlavních cílů obsadit tři protilehlé rohy pyramidy?

Je to jinak. Já jsem se normálně přihlásil do AZ kvízu, přiznám se, že to byla recese, ale… já jsem se tam jednou přihlásil a zapomněl jsem na to, byl jsem hrozně opilý totiž a my jsme s kamarády koukali zrovna v televizi na AZ kvíz. A já nevím proč, ale ten večer jsem asi zakončil tím, že jsem odeslal přihlášku, na což jsem úplně zapomněl. Vzpomněl jsem si, až když mi po roce přišla pozvánka. Udělal jsem casting, což není těžké, stačí to nepokazit, což mimochodem spousta lidí, kteří se tam hlásí, nezvládá, a pozvali mě do natáčení. Přišel jsem na natáčení a koukám, že tam je kamarád Petr a říkám: „Čau Petře, co tady děláš?” a on: „No, jdu soutěžit.” „Ty bláho, to není možný, neříkej, že budeš soutěžit ve stejným díle jako já!" Petr, že by to byla pr**l, kdyby nás rozlosovali proti sobě. A rozlosovali! Takže jsem tam potkal svého kamaráda. Měli jsme soutěžit až po obědě, tak jsme spolu šli na oběd ještě předtím a říkám: „Petře, pojď si z toho udělat pr**l, to je hrozná náhoda, že se v AZ kvízu sejdou dva lidi, kteří se znají.” Petr souhlasil. Vymysleli jsme to tak, že já obsadím ta nejvzdálenější políčka a on - a to je zajímavý, že si toho tolik lidí nevšimlo - to vybarvoval 2, 3, 4, 7, 8, 9… On se vůbec nesnažil vyhrát… Oba jsme zvolili úplně tu nejblbější strategii, jaká jde. Byl to fórek. Je zajímavé, že lidé si tě spojí s tímhle, což tě svým způsobem občas frustruje, poněvadž napíšeš dvě knížky, které jsou dobré, ale tak pořád jsi pro lidi člověk z AZ kvízu a spoustě lidem to přijde jako jediná zajímavá věc, kterou jsi ve svém životě udělal.

iZUN: Za svůj život jsi napsal už dvě knihy, pokud nepočítáme Krtečkovu cestu, kterou jsi napsal v pouhých 6 letech, a rád bych na to navázal, poněvadž řada studentů v současné době bojuje s psaním bakalářek, tak jsem se Tě chtěl zeptat, kolik úsilí a vnitřní motivace stojí za napsáním knihy? Nebo to je pro Tebe prostě jen vášeň?

Bakalářky jsem shodou okolností napsal dvě a byl to hrozný vo**r. Co píši já, je nejjednodušší žánr, který existuje. Prostě něco, co je založeno na mé zkušenosti, a vyprávím o věcech, který se staly, nemusím hledat náměty. Hledáš jen zajímavou, poutavou a vtipnou formu, kterou to předat. Takže sestup je triviální, je to hrozně snadné. Napsat dobrý cestopis už tak snadné není. Je to o množství úsilí, které tomu věnuješ, když budeš přemýšlet nad každou větou, tak to bude úplně jiné. Je spoustu špatných cestopisů, které jsou psané v přítomném čase a píšou tam lidé o věcech, které nikoho nezajímají. Jako: „Vystupujeme z autobusu, jdeme si dát zmrzlinu, dáváme si banánovou a vanilkovou, moc nám chutná.” a pak se diví, že to nikdo nechce číst. Co se týká psaní knížky, musí být psaní vášeň pro tebe. Když psaní pro tebe není vášeň, tak to nikdy nenapíšeš. 

Bio zpovídaného

Jméno:

Ladislav Zibura

Povolání: Cestovatel, poutník, spisovatel, copywrighter, stand-up komik

Krátký životopis: Ladislav Zibura vystudoval na Univerzitě Karlově obor mediální žurnalistika a na Masarykově univerzitě v Brně obor žurnalistika a hospodářská politika. V dětství chtěl být právníkem, ale potom si uvědomil, že ho spíše přitahují média. Pozornost médií a veřejnosti na sebe upoutal svou účastí v televizní soutěži AZ kvíz a v pořadu Show Jana Krause. Nicméně nejvíce se proslavil coby pěší poutník, který při svých poutích pěšky nachodil mnoho tisíc kilometrů a prošel už například Itálií, Španělskem, Tureckem, Izraelem, Nepálem nebo Čínou. O svých cestách píše knížky a vypráví lidem, vytvořil tak „cestovatelský stand-up“.

iZUN: Je o Tobě zjištěno, že jsi studoval tři vysoké školy. Trvalo, než ses v některé z nich našel?

To tak úplně není. Já jsem si vždycky myslel, že chci být právník a byl to můj velký sen. Dal jsem si přihlášku na práva a zároveň s přihláškou na práva jsem si dal i přihlášku na mediální studia dálkově, protože mě už média zajímala. Nastoupil jsem na práva a zároveň na mediální studia, studoval jsem obojí zároveň a najednou jsem zjistil, že média mě zajímají mnohem víc než práva. Udělal jsem zkoušky v prvním semestru. Žil jsem vždycky docela rychle, docela dost jsem toho stihl na to, kolik mi je, a je to díky tomu, že jsem nikdy neztrácel čas s něčím, v čem jsem neviděl budoucnost… Po prvním semestru jsem z práv odešel a dal jsem si přihlášku na žurnalistiku do Brna. Pokračoval jsem ve studiu mediálních studií v Praze a v Brně jsem vystudoval žurnalistiku a hospodářskou politiku, čímž jsem vlastně dostudoval bakaláře o rok později než moji spolužáci.

iZUN: Jsme z České zemědělské univerzity, máš nějaký blíže specifikovaný vztah k zemědělství? Souhlasíš s heslem „Jste to, co jíte.“?

(smích) Super otázka… Je to hrozně zajímavé, protože to souvisí s jednou věcí, jak jsem byl v Číně. To už jsem byl dva měsíce na cestě, třetí měsíc jsem trávil právě v Číně a Čína je náročná, protože ti tam vůbec nikdo nerozumí, ale vůbec prostě. Nikdo nemluví anglicky, i gesta jsou jiná a ty jsi tam úplně ztracený, ty jsi ztracený v zemi, kde žije miliarda obyvatel a vůbec nerozumíš tomu, co se kolem tebe děje. Máš strach, protože na tebe občas vyjedou policajti a tak. Jednou tě začnou přepadat takové pocity… úplně myslíš na věci, na který jsi nikdy předtím nemyslel. Mě začala - a vážně nevím, proč se to stalo - hrozně fascinovat slovanská tradice našeho národa. Uvědomil jsem si, že cítím své kořeny, že když přijedu na Ukrajinu, tak si tam připadám mnohem více doma než například v Itálii. A ke Slovanům patří zemědělství a život, který tu vedeme. Plodnost našich polí - já o tom hodně píšu v knížce. Uvědomil jsem si, jak je pro člověka opravdu důležitá krajina, ve které vyrostl, a jaký k tomu má opravdový vztah… a chce se tam vracet… k té krajině, půdě… a myslím si, že každý Čech je v jádru trochu sedlák, který se potřebuje vrátit na své pole, aby to všechno zkontroloval, a že v sobě máme prostě vztah ke krajině, půdě… to jde ruku v ruce. Moji předci byli velcí zemědělci, takže k tomu mám vztah, ale rajčata doma nepěstuji.

iZUN: Už jsi to nastínil, takže si dokážeš vážit dřiny zemědělců, kteří se mnohdy plahočí na polích?

Moji první knížku mi křtil Aleš Zbořil z AZ kvízu… Ono je zvykem, že vždycky Ti knížku křtí někdo slavný. A já ty slavné lidi neznám, Zbořil byl jediný, ke komu jsem měl nějaký vztah díky AZ kvízu. U druhé knížky jsem se na to vy***l a pokřtila mi to moje kamarádka Olča, která je farmářka a mají ohromný statek na Nových hradech, asi 700 hektarů.

iZUN: Teď bych se rád zeptal na Tvoji stravu, jak se stravuješ? Dbáš při výběru potravin na původ? Snažíš se podporovat tuzemskou zemědělskou produkci?

Já ti to řeknu popravdě. Vzhledem k tomu, že dělám projekce po celé republice, vlastně každý den jsem v jiném městě, tak ono to vlastně nejde. Já se stravuji v restauracích, protože nemůžu jaksi vařit, a tam to neuhlídáš. A bohužel přijedeš například Kamenice nad Lipou a už se tam podruhé nenajíš. Takže já se snažím jíst alespoň trochu normálně, nejíst třeba smažáky, ale nemám prostředky na to, abych tohle řešil, protože nemám stálé bydliště, já jsem pořád někde, takže věřím, že až se asi jednou usadím a budu mít děti, tak se o to zajímat budu, ale teď na to nemám čas.

iZUN: Blíží se čas Vánoc, co pro Tebe znamenají? Užíváš si tepla rodinného krbu, rozdávání si dárečků, nebo bujarého hodování vánoční krmě?

Já jsem vždycky rád, že jsem s rodinou, po dlouhé době, že se ode mě nic neočekává. Hodně čtu, protože si dáváme spousty knížek pod stromeček a asi pro mě nejsou Vánoce plné sentimentu, příšerného, který se tady valí všude. Vždycky si řekneme, že se jednou za rok nebudeme chovat jako č****i a najednou jsme na sebe milí, a pak se zase pohádáme už na Silvestra a to mě moc nebaví. Jsem rád, že mám klid, že jsem s rodinou. Žádný velký symbol pro mě Vánoce nemají. Vlastně se divím, že tak šílíme s křesťanskými svátky v nejateističtější zemi světa. Večeře pro bezdomovce jsou napřklad jenom o Vánocích… Chudáci bezdomovci, o Vánocích se přežerou, neví z jaký večeře si vybrat, a pak na ně celý rok s**e pes…

Vlastně se divím, že tak šílíme s křesťanskými svátky v nejateističtější zemi světa…

iZUN: Změnily Tvé cesty pohled na Vánoce? Lidé po světě samozřejmě slaví Vánoce jinak… rozšířilo Ti to v tomhle směru Tvé obzory?

Já jsem je s nimi nikdy nezažil. Vždycky jsem chodil v létě. Nejsem vlastně vůbec schopný posoudit, v čem všem mě cesty ovlivnily, protože to dělám prakticky svůj celý dospělý život. Od 18 let každý rok někam vypadnu… sám… na pár týdnů… takže už to jsou pro mě dějiny mého života. Nevím, co je přirozená geneze a k čemu jsem dospěl na cestách. Čím jsem si naprosto jist je, že si velice vážím lidí, které mám okolo sebe a velice si vážím přátel, protože jsem zažil, jaké to je být bez nich. A myslím si, že to je zkušenost, kterou moc lidí nemá. Jak dlouho jsi byl ty nejdéle sám? Jako úplně sám. Mezi lidmi, které neznáš, týden, dva týdny. Nebýt mezi nimi 3 měsíce tě vede k zamyšlení nad hodnotami rodiny a hodnotami přátelství a najednou všechny problémy v tvém životě jsou úplně banální, říkáš si: „Já jsem takový kok*t, že jsem řešil tyhle hovadiny, proboha! Teď mám postel, mám rodinu, mám holku… jak jsem se vůbec mohl zaobírat takovými pitomostmi?” Cesta je náročná, už se těšíš domů… a já si pamatuji, jak jsem byl poslední den cesty na jihu v Nepálu - a tam je hrozný bordel, to vypadá jako v Indii… prostě humus… smrdí to hov***a, odpadky se válí všude… fakt je to odporné - šel jsem a snažil jsem se co nejintenzivněji vnímat ten hnus kolem mě a vtisknout si ten pohled do paměti, protože pokud budu jakoukoliv situaci ve svém životě porovnávat s tímhle, tak můj život bude hrozně hezký. Jenže problém je, že stejně na to zapomeneš. Vrátil jsem se před půl rokem a už najednou mi nevoní žrát ten smažák a už zase nechci pít Božkov rum a tak. Asi zase budu muset někam vypadnout.

iZUN: Četl jsem Tvoji první knížku 40 dní pěšky do Jeruzaléma a přišlo mi, že jsi tam vyzdvihoval přátelství a to, co jsi vlastně teď říkal… myslím si, že je to přesně tak…

Knížka je taková upřímnější. Strávil jsem tam delší dobu, tak jde víc na dřeň. Jeruzalém. 40 dní. To byl vlastně pořád mejdan a pr**l. Ale ten Nepál a Čína, to zase nebyla pr**l. To bylo dost těžké a projevuje se to i na té knize, která je stále vtipná, odlehčená, ale jsou tam pasáže, kdy je mi smutno…

iZUN: Pojďme se vrátit zpátky k nám, po Vánocích bude Silvestr a ten je spojený například s horami, radovánkami, ale i s požíváním velkého množství alkoholu a různých psychotropních látek… Jak se chystáš strávit Silvestra Ty? Jako Vánoce, s rodinou?

Ne, ne. Já vždycky jezdím s kamarády na chalupu na Vysočinu. S některými z nich se nevidím celý rok, takže se vídáme jen na té Vysočině a je to taková naše pěkná tradice, že si uděláme bramboráky, pak se vylejeme. My tak jako popíjíme na úrovni, že se opíjíme do nálady, neopíjíme se tak, že bychom dělali bordel nebo tak něco. Jsme tam spolu takhle třeba tři dny. Vánoce jsou věnované rodině a Silvestr už je můj., Ale obávám se, že tentokrát budu někde pryč, protože se svou slečnou jedu na dovolenou po Vánocích 27. a bojím se, že se do toho Silvestra nestihnu vrátit a ještě vůbec nevím, kam pojedeme.

iZUN: Prozradíš nám, jestli plánuješ další pěší pouť? Případně kde? Pochopíme, jestli o tom nechceš mluvit…

Nejsem si jistý, jestli se příště chci vydat pěšky, protože už jsem z toho docela unavený. Mám pocit, že se situace, které zažívám, začínají trochu opakovat. A už vnímám určité limity a nevýhody, které ta pěší pouť má. To je třeba to, že skutečně jsou dny, kdy tě nepotká zajímavého vůbec nic, a když to trvá několik dní po sobě, tak je to skutečně fakt otrava. To si můžeš mít silného ducha jak chceš, ale už tě to s**e. Přemýšlel jsem, že bych to otočil, že bych naopak žil nějaký čas mezi lidmi na jednom místě s nějakým tradičním národem, tradiční civilizací, že bych poznával jejich zvyky a strávil s nimi pár měsíců. Protože by to bylo zajímavé, mělo by to sociální dynamiku, navazoval bych s nimi nějaké vztahy, což teď nedělám, protože… teď je to takové… ano, jsou mi sympatičtí, pozvou mě k sobě domů, ale ráno zase odejdu. Tentokrát bych to rád posunul sem… ale nevím… já vůbec nevím, jestli se na nějakou cestu vydám. Nechci si to plánovat, protože je to hrozně svazující.

Mám pocit, že se ty situace, které zažívám, začínají trochu opakovat.

iZUN: Otázka na závěr, je to takové zaběhlé pravidlo u nás, jaký máš názor na klecový chov drůbeže?

(Ladislav, právě upíjející kávu, ji málem vyprskrnul - smíchy) … To je super, to je bomba tohle to… musím si vás vyfotit, abych to nezapomněl, já si vždycky fotím věci, které mě pobaví. Klecový chov drůbeže (smích). Včera jsem byl v Chlumci nad Cidlinou, v minipivovaru, a oni na každý podtácek udělali křížek, aby jim to lidi nekradli, protože jim to kradli sběratelé, tak tam mají křížky na táccích. Já byl úplně unešený z toho. Já si tohle netroufám posoudit, bylo by hrozně pokrytecké to odmítnout, protože to žeru, kupuji nejlevnější vajíčka - i když já je vlastně nekupuji, protože my máme babičku, která má slepice doma. Myslím si, že… to je hrozně složitá otázka… Otázka je, jestli by nám to bůh dovolil vůbec vymyslet, kdyby nechtěl, abychom to dělali. Asi je to špatné, nechtěl bych být slepice, ale na druhou stranu si myslím si, že lidstvo páchá horší zvěrstva. Ta slepice zase tak chytrá nebude, ne? Ale byl bych radši, kdybychom klecový chov drůbeže neměli, ale to bychom mohli optimalizovat celou řadu dalších věcí… třeba zrušit dětskou práci. Problém je, že svět nikdy nebude spravedlivý, bohužel. Svět spěje nevyhnutelně ke krutosti, která se vždycky bude dít na nějaké úrovni, a jediný způsob, jak se s tím vypořádat, je být rád, že se to neděje tobě a snažit se alespoň trošku pár těch příkoří zmírnit. Myslet na lidi. Cítit se za to provinile celý život nemůžeš, takhle to bohužel funguje.

iZUN: Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí do dalšího působení!


V důsledku rebrandu a přechodu na nový web iZUN.eu byl rozhovor s Ladislavem Ziburou automaticky poškozen. Proto dne 21.12. 2018 opět prošel editací, původní text byl stylisticky doopraven a byly přidány nové fotografie. 

Mrkni taky na tohle

22. 05. 2017 0 0

Cestovatel a snílek. Jde obojí dohromady?

Číst více
19. 04. 2017 0 0

Cestuj kolem světa levně a stylově

Číst více
20. 03. 2017 0 0

Vyberte si dovolenou snů za zlomek ceny

Číst více

Komentáře

Uživatel

Odpovídáte na komentář {{ commentParentAuthor }}.

Naši partneři

  • Dáme zkoušku KPMG Díly na traktory CK MUNDO ČZU
  • Díly na traktory FAPPZ FLD FTZ FZP