Děkan FTZ doc. Ing. Jan Banout, Ph.D.: „Žil jsem rád studentský život“

Rozhovor s panem děkanem byl naplánovaný již od ledna letošního roku. Bohužel nám čas nepřál a vyskytlo se i malé nedorozumění, které termín opět zdrželo. Minulý týden se nám podařilo schůzku konečně uskutečnit a celý rozhovor se zvrhl v příjemné a velmi zábavné povídání, o kterém si nyní můžete přečíst.

iZUN: Až do minulého roku jste působil jako ředitel ITS. Nyní jste děkanem zbrusu nové fakulty. Cítíte nějaký rozdíl?

Tak abych pravdu řekl, zatím v tom moc velký rozdíl není. Fakulta je oficiálně ustanovena teprve od ledna letošního roku, tudíž je všechno pořád moc hektické. Ředitelem tehdejšího ITS jsem byl rok a podstatná část mé práce byla věnována právě vzniku nové fakulty. K vnímání nějakého výraznějšího rozdílu je tedy ještě brzy.

iZUN: Jak dlouhá byla cesta přeměny ITS na fakultu?

To je také složitá otázka, záleží na úhlu pohledu. Samozřejmě samotný proces, kdy jsme se do toho skutečně pustili, je otázkou řekněme intenzivní půlroční až třičtvrtěroční práce. Je ale také třeba podotknout, že i moji předchůdci se o tuto změnu nějakým způsobem pokoušeli. Už třeba jenom tím, že byl akcentován zájem o to být fakultou. Samotný institut má již padesátiletou tradici a minimálně v posledních dvaceti letech fungoval jako normální fakulta. Požadavky pro oficiální ustanovení jsme splňovali i podle vysokoškolského zákona. I z tohoto hlediska byl tedy jeho přerod otázkou spíše formální.

iZUN: Chystáte na nové fakultě nějaké změny?

Nejsem zrovna zastáncem radikálních a výraznějších změn. To znamená, že i nadále budeme vycházet z tradice institutu. K transformaci jsme přistoupili hlavně proto, že fakulta je standardní vysokoškolský útvar, který je jasně čitelný i v zahraničí. V rámci univerzity chceme určitě dále prosperovat, a to zejména jako menší fakulta. Nemáme velké ambice na výraznější nárůst studentů. Samozřejmě mírný nárůst možný je, ale především chceme směřovat ke zvyšování podílu zahraničních studentů. Už samotný název naznačuje, že se orientujeme hlavně na rozvojové země v oblasti tropů a subtropů.

Máte v plánu do budoucna požádat o jmenování na profesora?

Nemůžu s určitostí říct, zdali se o jmenování požádat chystám či nechystám. V současné době se připravuje nový vysokoškolský zákon, který by mohl stávající podmínky pro jmenování změnit. V případě, že se tak nestane bych o jmenování zřejmě požádal. Pokud samozřejmě budu splňovat všechny podmínky.

Jak dnes vzpomínáte na svá studia?

No, dobře. Já jsem rád studoval, minimálně jsem rád žil studentský život. I svým studentům s oblibou říkám známou frázi, že sladký a bezstarostný je život studenta. Oni tomu sice nechtějí věřit (smích), ale je to pravda. Takže já na to vzpomínám velmi dobře. Je to určitě jedna z nejpozitivnějších a nejsvětlejších částí života.

Je něco, co se Vám z tohoto období nesmazatelně vrylo do paměti?

Nejsem schopen vyloženě vypíchávat nějaké konkrétní zážitky, ale jsem absolventem ČZU, dokonce samotného ITS, takže jsem ocenil místní kampus, který v Praze na jiné univerzitě nenajdeme. Ten studentský život byl tady na Suchdole z tohoto hlediska velmi zajímavý. Konaly se tu spousty akcí, i když jsem měl vždycky pocit, že by se to mohlo ještě zlepšit. Například bych tu uvítal kluby, které by pořádaly kulturnější a hodnotnější zábavu, než je třeba „rokotéka“. Mám na mysli třeba koncerty významnějších kapel nebo klidně divadelní představení. Jako studentovi mi to tu vždycky chybělo a mám pocit, že se to od té doby nijak výrazně nezměnilo. Ten potenciál tu určitě je.

iZUN: Byl jste spíše vzorným studentem, nebo jste byl naopak trochu rebel?

No, vzorný (smích). Jestli myslíte třeba nošení domácích úkolů, tak tam jsem určitě zas tak vzorný nebyl. Ale že bych byl rebel organizující demonstrace, tak to také ne. Myslím, že jsem se vždycky pohyboval v takovém tom zdravém středu. V době mých studií na zdejší univerzitě mě třeba vůbec nenapadlo, že bych zde pokračoval ve studiu doktorského programu a nějak dále se tu angažoval.

iZUN:  Co tedy nakonec změnilo Vaše rozhodnutí?

Tak samozřejmě člověk zvažuje nejrůznější možnosti. Pro nás bylo doktorské studium poměrně nová záležitost. Byly jsme ty ročníky, kdy se teprve začínalo zavádět. Tenkrát jsem byl vlastně jediným Ph.D. studentem u nás na katedře. Až v tomto stupni studia se člověk dostane hlouběji do dané problematiky. A nám, skupině studentů tehdejšího institutu, se podařilo získat zajímavý projekt s velmi zajímavým finančním obnosem. Činilo to asi pět miliónů korun a projekt byl na dobu tří let. Byl realizován v Peru a až tam jsem se konečně tváří v tvář setkal s problematikou rozvojových zemí. Víte, výuka na mnoha magisterských oborech je často velmi teoretická a obzvlášť u nás na fakultě je s tím problém. My se musíme snažit studenty co nejvíce vyvézt právě do tropů a do zemí třetího světa. Jim nestačí praxe někde u nás na obilném poli, ale musí vidět růst banánovník například někde v Jižní Americe. V tu chvíli, když jsem sám v Peru pracoval, jsem si naplno začal uvědomovat, že ta práce je velice zajímavá.

iZUN: Když už jsme narazili na problematiku rozvojových zemí, co je podle Vás největším problémem v těchto zemích a existuje nějaké efektivní řešení?

To kdybych věděl, tak bych dostal Nobelovu cenu (smích), protože těch problémů je hned celá řada. Ale obecně bych si dovolil odhadnout, že většina z nich je v oblasti špatných přírodních a klimatických podmínek. Ty zapříčiňují například to, že v některých činnostech, zejména v zemědělství, se nedaří tolik, jako v oblastech s příznivějšími podmínkami. Dalším zásadním problémem je vzdělání. Jsem toho názoru, že aktivity podporující vzdělání by se v těchto zemích měly maximalizovat. Pro mnoho obyvatel vzdělání stále není samozřejmostí. Hlavně tedy pro chudší vrstvy. Tito lidé se potom dostávají do bludného kruhu. Nedostatečně vzdělaní se hůře orientují ve společnosti a mají problém zajistit si takový příjem, aby uživili sebe a svou rodinu. Prostřednictvím nejrůznějších rozvojových projektů je určitě možné úroveň vzdělání u tamějšího obyvatelstva posílit. Při realizování těchto projektů však s těmito zeměmi musíme jednat jako rovný s rovným, ne jako s bývalými koloniemi.

iZUN: Existují názory, že současná kontinuální humanitární pomoc do zemí třetího světa formou dodávání potravin má spíše opačný efekt. Lidé se místo snahy o vypěstování vlastních plodin spoléhají čistě na pomoc vyspělých zemí.

V první řadě je třeba rozlišit pomoc rozvojovou a pomoc humanitární. Ač se to zdá podobné, jsou to dvě rozdílné věci. U humanitární pomoci jsou dodávky potravin určitě v pořádku. Měla by se předně realizovat v oblastech, které postihla přírodní katastrofa, hladomor, případně katastrofa v podobě genocidy, politických konfliktů, a podobně. Díky těmto událostem se lidé skutečně mohou dostat do situace, kdy není kde potraviny brát. Pak ale existuje takzvaná "rozvojová pomoc", a tam už je to něco jiného. Ta by se měla realizovat v klidnějších regionech a rozhodně by se neměla zaměřovat na rozdávání potravin. Pakliže se v jejím rámci rozdávají, je to skutečně chyba. Potom samozřejmě může nastat ten zmiňovaný efekt toho, že příjemce pomoci na ni začne spoléhat. Proto zde platí princip, že lepší než rozdávat samotné potraviny je rozdávat například sazenice, aby si lidé plodiny sami vypěstovali.  

iZUN: Současně se také o půdu v těchto zemích stále více zajímají velké korporace, které ji dokáží obdělávat, ovšem místní obyvatelé pak o půdu přicházejí.

To je samozřejmě další velká kauza. Půda v těchto zemích je opravdu předmětem zájmu nadnárodních společností, zvláště tedy u takzvaných „cash crops“ (plodiny, ze kterých plyne velký zisk, pozn. red.). Zejména se jedná o plantážní plodiny, kde je klasickým příkladem třeba kakao. Nadnárodní korporace potom skupují obrovské množství, které prodávají. Tam to tedy skutečně negativní efekt na zemědělce mít může. Oni sice dostanou práci, ale problémem je, že ztrácejí vazbu k zemědělství a odvykají si potraviny sami vyrábět. Ze zemědělce, který to má jako své řemeslo, se v podstatě stane námezní dělník. A jelikož celá firma podléhá klasickým tržním principům, může se dostat do potíží, kvůli kterým region opustí a zanechá tam mnoho lidí bez práce. Existují i další problémy, týkající se například zneužívání práce. Ty ale řeší jiné programy, snažící se zneužívání eliminovat. Určitě jste slyšela třeba o fair trade.  

iZUN: Viděla jsem Váš blog na ihned.cz. Píšete tam zejména nejrůznější zážitky z cest.

To je zajímavé, původně jsem to psal pro Respekt. To od nich asi převzali.

iZUN: Nebojte, nepřevzali. Ono to patří pod Hospodářské noviny, stejně jako Respekt. Každopádně to vypadá, že jste vášnivý cestovatel.

Aha. Vlastně ani nejsem. Ono to tak asi vážně jen vypadá. Mám tu mnoho kolegů, kteří jsou daleko větší cestovatelé než já. Většina z mých cest je pracovních. Cestování je vlastně jedním z předpokladů pro mou práci. Když mám dovolenou, tak ji trávím tady v Čechách. Své cesty jsem využil k vyplnění volného času tak, že jsem se o zážitky z nich podělil formou blogu.

iZUN: Jaká země Vás nejvíce uchvátila?

O tom už jsem přemýšlel a došel jsem k tomu, že je to země, kde jsme začínali pracovat, a to sice již zmiňované Peru. Myslím, že místo, kde člověk začíná, mu hodně přiroste k srdci.

Jak dlouhý čas jste tam vlastně strávil?

My jsme tam měli dva projekty a celkově jsme tam byli sedm let. Samozřejmě ne čistého času. Ze začátku to byly spíše periodické pobyty, tak tři až pět měsíců. Ke konci už třeba jen měsíc. Začali jsme tam pracovat v roce 2003 a skončili jsme v roce 2009.

iZUN: To je dlouhá doba. Co nějaký silný zážitek z Peru?

Tak zážitků je opět velká spousta. Zase bych těžko mohl vypíchnout jeden. Ale pracovali jsme tam v oblasti Amazonského pralesa, a to je oblast skutečně hodně nabitá energií. Soustředí se zde maximální světová biodiverzita. Tvrdí se 80 – 90 % všech živočišných druhů. Na druhou stranu jsme bydleli ve městě, které se jmenuje Pucallpa, kde je okolní příroda úplně zdevastovaná díky těžbě dřeva. To město je vážně příšerné. Peklo na Zemi. Hlavně tedy z architektonického hlediska. Není tam nic, je to takový ten typický zlatokopecký příběh. Před třiceti lety mělo třicet tisíc obyvatel. Dnes má tři sta tisíc, protože se tam ženou lidé s vidinou práce ve dřevařském průmyslu a následného zbohatnutí. Všichni tam tedy těží dřevo, pokud možno ilegálně, a na přírodě se to potom nejvíce odráží. V takovém prostředí se inspirativních zážitků najde celá řada. Počínaje architekturou až po zvyky a tradice místních přírodních národů a kmenů. A pokud ovládáte španělštinu, tamější lidé vám dokáží opravdu přirůst k srdci.

Když jste zmínil ty kmeny, měl jste možnost se s některým z nich osobně setkat?

Ano, měl. Největší místní kmen, žijící právě kolem Pucallpy, se nazývá Šipibo Konibo. S nimi jsme dokonce pracovali, a to byla další velmi zajímavá zkušenost. Právě na nich bylo dobře patrné, že jsou zvyklí přijímat tu pomoc. A my jsme měli vypozorované, že se to projevuje negativně. Měli totiž daleko větší požadavky, než lidé z klasické vesnice, která není obývána indiány. Prostě si řekli, ať „navalíme prachy“ a nějaké rady si necháme, že už si s tím poradí sami. Mnoho indiánských vesnic sice díky většímu množství finančních prostředků vypadá lépe a upraveněji než nedomorodé vesnice, ale odráží se to na kvalitě jejich života. Tamní obyvatelé mají často problémy s drogami a hlavně s alkoholem.

iZUN: Co ještě děláte ve svém volném čase, když se zrovna nemusíte starat o vedení FTZ?

Svůj volný čas nejraději trávím s rodinou a přáteli. Co se týče koníčků, mezi ty bych určitě zařadil sport, zejména fotbal a lyže. Také si rád vyjedu na vodu a hodně oblíbená je u mě i turistika. Dále se zajímám o film a fotografování, bohužel ale spíše v minulosti, momentálně na to není opravdu příliš času.

Mám pro Vás naši typickou otázku na závěr: "Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže?"

Určitě nejsem příznivcem tohoto způsobu intenzivního zemědělství. Myslím si, že klecový chov drůbeže je skutečně vrcholem „intenzifikace“. Těch slepic je na jednotku té plochy opravdu příliš. I když v poslední době se klece stále rozšiřují a ten objem prostoru na jednu nosnici se zvětšuje. Pořád si ale myslím, že by se hodil trochu „wellfarovější“ přístup.

Panu děkanovi za rozhovor velmi děkujeme a přejeme hodně úspěchů ve výkonu své funkce.

04 dubna, 2013 - 00:37 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Zajímavé... S panem děkanem sdílím většinu myšlenek a též opravdu nechápu proč tak velký areál, který ČZU má nevyužije i pro významnější a rozmanitější akce jako právě zmíněné divadlo.... Amatérských divadelních souborů je spousty a uspořádání divadelního festivalu ČZU každý rok či půl rok, by určitě nebyla myšlenka k zahození ;)