Ráno plné rozpaků

Chvíli zmateně přejížděla zalepenýma očima od rohu k rohu místnosti a čekala, než se její nervové synapse po ránu propojí.

Slunce se zase jednou zvysoka vykašlalo na svou každodenní šichtu, a tak na suchdolském plácku uvízla jen znuděná mlha líně se povalující na hrbolatém chodníku. Karolína otevřela oči. Z okna se jí naskytl jiný pohled, než na který byla zvyklá. Probudila se v cizí posteli.

Chvíli zmateně přejížděla zalepenýma očima od rohu k rohu místnosti a čekala, než se její nervové synapse po ránu propojí.

Au, hlava.

Garfieldovský útlum trval ještě dalších pět minut, než konečně rozpoznala plakát John Deere na skříni a poctivou zásobu domácí pálenky v polici nad protější postelí.

Jasně. Juráš. Už jsem doma. Zřejmě byl zase u babičky, která mu vždycky potají podstrkuje „meducínku pro vnoučka, aby v tej Praze nechytil nějaký bacilus mordus”. Přitom ten je odolnej až až díky slinám tolika holek, které si pravidelně vyměňuje. To by babča asi čuměla.

Posadila se na postel. Červeně nalakované nehty vykoukly zpod vyhřáté deky a bosá chodidla dopadla s plesknutím na zem. Prohlédla si sama sebe. Tmavé vlasy sjely přes černá ramínka podprsenky do půlky zad a mezi lopatkami vytvořily působivý dred.

Od tý Valentýnský jsem nějak mimo, včera mi bylo dost ouvej, tak jsem zase zavolala Mírovi. Jen si nemůžu vybavit, pro jaký druh útěchy jsem si to přišla. Jestli jen pro psychickou podporu nebo spíš tvrdý živočišný sex…

Protáhla se a začala sbírat své svršky a … vlastně jen ty svršky. Oblékla se a seběhla o dvě patra níž do svého pokoje. Sotva klíče zachrastily v zámku, zatáhla za kliku z druhé strany Míša.

„No kde se flákáš, ty jedna rajdo? Zapomnělas, že se jdem dívat na veletrh? Už mi přišly další tři maily od Info Info a Career centra! Namaluj si na ten svůj xicht nějakej obličej a razíme.”

Karolína nechápavě zírala na svou věčně živou spolubydlící. Naspeedovaná jak tasmánský čert netrpělivě poklepávala podpatkem v předsíni a každou chvíli na sebe vzala podobu Oslíka ze Shreka a se slovy „Tak už tam budem?” nakukovala dovnitř a gestem popoháněla otupělou Karolínu.

…

Veletrh (promarněných?) příležitostí byl opět pojat s velkou noblesou. Ukřičená PEFka praskala ve švech víc než obvykle. A dokonce člověk při průchodu slyšel i dost češtiny. Ze dveří spěšně vyběhla účastnice akce a radostně mávala na kamarádku balíčkem v ruce. Ta ji uvítala se slovy: „Neseš i pro mě?” Slečna s balíčkem se zatvářila zděšeně. „To fakt nešlo! Oni si s Tebou pak chtějí i povídat! Ale nesu Ti pět propisek.”

Karolína s Míšou volně prošly dál ke žlutavé budově Agra.

„Tak jak to včera dopadlo?” vyzvídala Míša.

„Já ani nevím.”

„Nekecej, tak musíš přece vědět, jestli Tě o*ukal, ne? Když jsi odcházela z pokoje „naostro a nadržená” - Tvoje slova do telefonu - vypadalas dost rozhodnutě.” nenechala se odbýt Míša.

„Ne, Mišice! Já si to fakt nepamatuju. Ráno jsem se vzbudila u nich v pokoji, nikde nikdo. Divnej pocit.”

„No ty krávo. Fakt jo? Tak tos byla nadraná jak sviň. Divnej pocit? Tss simtě, konečně jsi to zažila i z tý druhý stránky, ne? Většinou jsi Ty ta, co říká fráze, které se používají ve smyslu: „už Tě nechci, ale nebudu ta zlá”. Takže Tvoje: „Já nevím, co chci. Ještě potřebuju čas. Nejsem si jistá sama sebou a Ozvu se Ti.” už je známá firma.

„Hej, tak to neni… jo, máš pravdu…” povzdychla  si Karolína.

„Víš, co nechápu? Sama říkáš všechno narovinu. Když Tě štvou spolužáci, okatě jim naznačíš, že jsou Ti někde. Tak proč nejseš schopná kluka poslat pryč? Proč tyhle vytáčky? Sex na jednu noc nebo prostě pokus omyl, to není nic špatnýho, ne?”

„Ty seš dneska nějaká přísná. To se Ti to mele, když máš Petra. V podstatě už čekáš na prstýnek.”

„Ale ty bys taky, mohla mít. Stačilo by, aby ses přestala matlat v minulosti s blbcem, kterej Tě…”

„Mlč už!” okřikla spolubydlící Karolína. „Víš co, jdi na ten veletrh sama. Mě přešla chuť. “

„Káro, já to nemyslela zle…” omlouvala se Míša.

„Hele, já Tě teď mám akorát tak dost. Sejdem se večer. Jdu na Géčko.”

Kdyby to Míše řekl kdokoli jiný, hluboce by se urazila a možná i uronila slzu. Jenže Karolínu znala od prváku a věděla, že je to jen jakási forma drsné lásky. Ona totiž nikdy nikoho nelitovala. Pomohla, ale na lidi, kteří se utápěli v sebelítosti, byla extrémně přísná, a když ji něco štvalo - jako upomínka události s Honzou - uzavřela se do jeskyně a testovala Platónovu teorii v praxi.

Já bych tu Michaelu zaškrtila. Musím se nějak odreagovat.

Karolína vztekle dupala směrem na EFG. Vzhledem k podpatkům, které měla na nohou, si připadala víc než krutopřísně. Alespoň do chvíle, než o vlastní nohu zakopla a jak našňořená tak dlouhá se rozmlázla přímo upřestřed Uličky hanby.

Sakra! TA VOSTUDA!!! Do kelu! To se fakt může stát jenom mně!

Sebrala se, posbírala obsah své Hermioniny kabelky, torzo důstojnosti a volným krokem se šinula k cíli. Přemýšlela nad tím, jak nemyslet na krvavé koleno a mimoděk čuměla do oken kolejí. Zastavila se pohledem vpravo nahoře a začala se smát. Přes celé okno byl vyvěšen plakát „SEX? 69?”.

Miluju tuhle školu. Tady se člověk nenudí.

Z kochání ji vyrušil drsný náraz a otázka: „Co, máš zájem?” Když vynořila svůj nos z něčeho velkého a měkkého, spatřila před sebou známý obličej. Zavalitá postava a kudrnatá hlava, z níž se smála dvě rozpustilá prasečí očka.

„Ahoj Juráši!”

„No nazdar, Divoško! Nebo spíš Bloody Mary...” uchechtl se, když pohledem zavadil o její krvavou ozdobu.

„Nech si ty kecy na koledu. A co ta Divoška? Naznačuješ mi něco, za co bych se měla stydět? Páč já si totálně nic nevybavuju.”

„Jsem nevěděl, že je Míra takovej podprůměrňák.”

„Takže Ty asi taky nevíš, jestli včera…”

„Myslíš, jestli jsi ho zase skoro znásilnila? Čeče... Ptej se asi jeho, ale jemně. Ne jako kámoška, co spala s klukem a po jeho 5 minutové dřině se zeptala „Už jsi ve mně?”.

„Seš blbej.” smála se Karolína

„A kam se valíš?”

„Vlastně jdu do hospody.”

„Teď? Víš, že je to jeden přijímací rituál do klubu nezávislých alkoholiků?” hvízdl uznale Jura.

„Jdeš se mnou, chytráku?” zeptala se Karolína.

„Já do hospody? Jak se vůbec můžeš ptát?!’’

…

Odpoledně večerní přednáška se skládala z mnoha podepřených hlav, žhavých Facebookových chatů, otrávených spolužáků a jedné vypečené černovlásky, která z první řady na oko zaujatě pozorovala přednášející.

Sakra, proč si nemůžu vzpomenout? To bude asi tím absinthem. Zřejmě je všechno v pohodě, když se Míra neozývá. Vždycky mě hecuje: Karol, ještě trochu víc hlasitosti a kluci vedle si nebudou muset stahovat porno, nebo: uvědom si, že to není lízátko. Ale ráno a mě vždycky čekává s kafem a s pochvalou.

„Takže, co si o tom myslíte?” zněla otázka náhle hrubě ztichlou posluchárnou.

Nikdo si nemyslel nic.

…

Drrrrn! Drrrrn! Tatadata tatata!

Drnčel Karolínin telefon.

Á, volá Andrej.

„Nazdáár, Andrejko!” napodobila Tondu Blaníka, když utišila úpěnlivou prosbu zvonění a vzala svého LG drahouška.

„Čus, Karol. Hele, prosím Tě, nemohla bys přijít Na Farmu?” ozvalo se z telefonu.

„No, zduř, Mirďo. Po tom opuštěném ránu? To se mi fakt nechce se jen tak plácat v hospodě.”

„Jó, sorry, Mám pro to dobrý důvody!” opáčil Míra. “A navíc, potřebuju holčičí radu!”

„Kámo a seš si jistej, že jsem dobrá volba?” zapochybovala Karolína

„Ty vole, tak holka seš, to vím, alespoň podle toho, co jsem stačil včera vnímat.”

„To jsou fóry takhle na večer. Musím psát bakalářku.”

„Ne, fakt, prosím… Bude to půlhoďka.” žadonil Míra.

„Fajn, tak jo.” ustoupila nakonec.

A tak se večerní psaní bakalářky se přesunulo ke zlatému moku Na Farmu.

…

Farma byla tradičně nacpaná a zakouřená. Karolína seděla v bandě kluků a mimoděk zavadila pohledem o vedlejší stůl.

Tři blondýnky s ajfouny, vyžehlené dlouhé vlasy. Jedna smotané do drdolu, druhá v pečlivém culíčku a třetí svůdně rozpuštěné přes ramena. Před sebou dvojku bílého. Stylově oháklé hadrama z Pimkie a Tally WEiJL velikostí XS a vášnivě debatující nad Facebookovým profilem kohosi. Karolína se podívala na svou kostkovanou ryze zemědělskou košili velikosti M níž vyběhla z pokoje, účes ala lvice Elsa, krásně orosenou 12° a říkala si, co je tady špatně. Ze zamyšlení ji vyrušil Míra.

„Karol, tak posloucháš?”

„Jo, povídej, jsem jedno ucho. A dobře si rozmysli všechny argumenty!”

„V klídku, ne? Nehysterči, Taky bys to udělala! Prostě se mi ozvala - a teď se drž! - Peťa!”

„To si děláš srandu!”

„Super, ne?!”

„To si děláš srandu, že kvůli téhle holce jsi mě tam nechal?! Míro, co nechápeš na tom, že Tě nechce?”

„Tsss. Mi psala, že by šla na snídani. Říkala, že se rozešla s tím borcem a že mě chce vidět! Tak jsem se zvednul a šel.”

„Ty jsi naivní! Tohle je typicky holčičí záležitost. Jsi bokovka. Utěšovací méďa. Někdo, za kým chodí, když ji někdo odmítne, dá kopačky, prostě někdo, kdo ji bude vždycky shledávat krásnou a úžasnou. Jakmile se z toho dostane, pošle Tě k šípku!”

„Takže něco jako Ty?” odvětil jízlivě Míra.

„Ne, u mě je to protislužba. A navíc, ty mě nechceš a já Ti nedávám falešnou naději. Seš můj kámoš, kterej mě vždycky podrží. A já podržím Tebe...Tobě…”

„Víš, že na holku seš dost vulgární? Spíš takovej babochlap. Až ty si někoho najdeš nastálo, tak mu poradím, aby si na Tebe koupil náhubek.”

„Haha. Chytrej jak rádio. Včera sis nestěžoval.” ušklíbla se Karolína.

“Nedalas mi šanci… Ba ne, Karol, já Tě mám rád i jako sprostou napůl holku,” usmál se nakonec. “A jak to teda vidíš s Peťou? Beznadějně, jo?”

„Viděls Vyšehrad?” tázavě zvedla obočí Karolína

„Jasně…”

„Pamatuješ na první díl?”

„Jo.”

„Tak víš, co by Ti řekl Lavi? Asi to samý, co řekl po větě „Hele, není to Barça”

Čas plynul, minuty utíkaly stejně rychle jako všichni študáci, když skončí čtvrteční hodina v 15:30.

04 března, 2017 - 00:58 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Já chci pokračování, tyhle povídky ze Suchdola mně opravdu neskutečně baví! :)))

Blížila se desátá. Karolína už potřetí chtěla dodržet své „dopiju a du!”

Drrrn. Karolíně zavibroval telefon. Míša.

„Prijd az v 1. Prijel Peta…!”

Uf. UF.

Karolína otočila displej na Mirďu, protočila oči v sloup a doufala, že ze svých hrátek vynechají její postel.

…

Bylo přesně 1:00 když jemně ovíněná vpadla o dveří. Tma. Jen sporé osvětlení.

No ty krávo. Zas jdu moc brzo.

Dupala a dělala co největší hluk. Když už se dostavil absťák a neskutečná touha po vlastní posteli, rozrazila dveře.

„Tak mládeži, dneska to rozpouštíme.” halekala se zavřenýma očima.

Nic. Jen tiché vzlyky. Otevřela oči. Na posteli seděla Míša. Krásné hnědé oči se topily ve slané vodě. Byla celá rozmazaná. Zarudlá a opuchlá. V ruce svírala flašku Zelený.

A do hajzlu. To je hodně hodně špatný!

„Míšo, co je?” chytla ji za ruku.

Míša jí skočila kolem krku.

„Když já … “

….